Tentokráte vyrazili vesničani do hlavního města za kulturou. S Eliškou jsme obsadili Prahu už ráno, abychom připravili zbytku výpravy zázemí. Kolem 13:00 jsme se sešli u sochy sv. Václava a vyrazili na Neviditelnou výstavu, která byla na Karlově náměstí. Před prohlídkou proběhla na náměstí ještě debata o absolutní tmě a že důlní a jeskynní tmu jako nikdo nerozkouká. Po uschování věcí jsme šli na výstavku pomůcek pro slabozraké. Na prohlídku jsme vyrazili společně Milenou Nevidomou, po zavření dveří bylo všude kolem vidět velký prd a my se museli začít orientovat podle hmatu a sluchu. Šahat na vše bylo povoleno, a proto si výstavu jistě nejvíce užili ochmatáci zatížení na haptiku. V naší skupině jsme se naštěstí všichni znali a asi proto nedošlo k ničemu velkému, co bychom zde museli rozpatlávat:). Za zmínku stojí víceméně pouze sáhnutí „víme koho“ na prso „víme čí“ a několik kopanců „víme kam“. Navštívili jsme předsíň, kuchyň, obývák, koupelnu, rušnou ulici, les, hájenku, výstavní síň se sochami a bar, kde si dal Panda třetinkové pivo, na což samozřejmě se svými zkušenostmi přišel. Byla to skutečně výstava jakou svět neviděl. A celá ta sranda, která stála 170Kč/os, stála za to. Tma se mám bohužel za hodinku rozkoukat nepodařila, z čehož by se dalo podle našich předpokladů usuzovat, že jsme se nacházeli v jeskyni nebo v dole. Do toho ale nehrálo to, že se výstava konala ve druhém patře radnice. Debata se naštěstí dále nerozvíjela.
Po výstavě jsme vyrazili směrem na Náměstí Míru a cestou se stavili v restauraci na pizze. Většina z nás byla alespoň částečně spokojena až na Pandu, který si objednal těstoviny, víceméně bez ničeho, a pak se divil. Vlastně jsme se divili všichni a zhodnotili jídlo jako nepoživatelné. Není se ale čemu divit, neboť těstoviny stály díky slevě na isic 0 Kč. Co by za ty prachy chtěl. Já jsem si ještě převlékl kalhoty a boty a vyrazili jsme k Vinohradskému divadlu.
Šli jsem na Apartmá v hotelu Plaza od Neila Simona, které bude mít premiéru kupodivu až 22.12.2011. Po odložení věcí do šatny a nakouknutí do sálu, ze kterého nás vykázal sám Stropnický, jsme se šli podívat po divadle a občerstvit se. Hra se skládala ze čtyřech částí: svatebních hostů, hosta z Hollywoodu, přestávky, která bodla, a věrných hostů. Komedie to byla. Zážitek z tohoto veledíla mi ale zkazila moje únava z celého dne. Po divadle jsme se rozloučili s Očkem a vesničani vyrazili projít celý Václavák, kde jsme zírali do výlohy, jak ryby oždibují exponátům nohy. Celé jsme to zakončili v McDonalds na malé svačince a vyrazili na vlak. Z cesty do Pardubic stojí za zmínku pouze Pandova toaletní pozice, neboť v kupé bylo pouze 6 sedadel. Z Pardubic odjelo o půl jedné jedno plné Pandí auto do Luže, bohužel v něm nebylo místo pro mě, a tak jsem musel dát za vděk přespat v Mikiho novém supermoderním bytě.