Sraz byl určen na devátou hodinu, patnáctou minutu. Kikin a Kouďák už pod Chlumkem čekali, já jsem byl ve dvacet teprve na náměstí. Naštěstí tam začínal i program stého výročí Josefa Koukala a tak jsme o nic nepřišli. Lidé se střídali v projevech a mluvili o jeho zásluhách v boji a jeho předválečném i poválečném životě. Potom se program přesunul do Jenišovic, kde jsme ani my nemohli chybět a proto jsme na kolech vyrazili směr Radim a cestou nabrali Trnku, která jediná nezodpovědně neměla kroj a tak jsme jí dali šátek. Já jsem kolojízdoval na naší historické ukrajině, ostatní měli novější typy kol. Každý kopec byl pro mě utrpením, pro ostatní humorný moment. Nakonec jsme k cíli dorazili a byli součástí početného publika. K nošení věnců pod pamětní desku vyhrával pochodový orchestr z pardubické Zušky. Po dalších projevech proletěli účastníkům nad hlavami letouny Jas 39 Gripen, ve výšce kolem 300 metrů. Následovala národní hymna a chvilka ticha, kterou čtyřikrát proťal zvuk salvy, kterou vypálili na počest J. Koukalovi příslušníci AČR. Poté se dění přesunulo do staré školy, kde byli vystaveny pozůstatky vojenské služby Josefa Koukala, modely letadel a další vojenské cennosti. O patro níže bylo malé hasičské museum. Venku si ještě nadšenci létali s modely, ale tou dobou jsme již vyráželi zpátky do Luže. Cesta okolo Voletického rybníka, nebyla tak hrozná, jak by se mohlo zdát, po nedávném dešti, ale Kikin se stejně nevyhnul zablácení od kol. (Jemnej)