Stejně jako si někteří Vánoce nedokáží představit bez kapra a stromečku je pro lužské skauty předvánoční čas neodmyslitelně spjat s výpravou na nejvyšší vrchol naší republiky, Sněžku.
Naše expedice tento rok čítala celkem pět více či méně zkušených horalů. Sešli jsme se již v pátek ve srubu, kde jsme si přichystali vše potřebné na druhý den a večer si zpříjemnili hraním deskových her.
V sobotu nastal den D. Budík začal zvonit v 5:30, což se nakonec ukázalo, jako skoro pozdě. Vlak v Chrasti jsme stihli jen tak tak. Přes Pardubice jsme zamířili do Dvora Králové, kde jsme, i přes zpoždění, chytili autobus do Pece pod Sněžkou.
Po povinné občerstvovací pauze v místním obchodě jsme začali konečně stoupat do kopců. Terén byl, zejména z počátku, pokryt velice nepříjemnou ledovou krustou, jejíž podcenění nejednomu horalovi připravilo tvrdý střet se zemí. Po vstupu do lesa ale naštěstí led zmizel, takže až na Růžohorky, kde byla další pauza, tentokrát obědová, se nám šlo náramně dobře.
Po obědě nás, krom prvního sněhu, čekalo i závěrečné stoupání. Za silného větru se všem členům výpravy podařilo vystoupit až na vrchol, nícméně výhledů jsme si moc neužili, tak nebylo třeba otálet a po vrcholové fotografii jsme se rovnou vydali zpět na autobus. Původní plán na návrat Obřím dolem byl z důvodu jeho uzavírky zmařen, tak jsme museli bohužel stejnou cestou.
Jelikož nám to šlo dolů poměrně rychle, stihli jsme při čekání na autobus dokonce ještě nakoupit večeři. Po již skoro tradičním běhu na vlak v Jaroměři jsme se úspěšně dostali zpět do srubu, kde jsme ještě chvíli hráli deskovky, a šli spát.
Tak zase za rok, snad ve větším počtu. A více sněhu by nám také nevadilo.
