Přesně na apríla se uskutečnila první výprava světlušek v tomto roce. A trvala rovnou celý víkend.
V pátek jsme se sešli ve stejný čas, jako kdyby byla schůzka. Tedy alespoň většina. Program připravený na tento den byl ryze odpočinkový, hráli jsme tedy nejdříve venku, a následně i ve srubu, velkou spoustu her. Po večeři, kterou světlušky uvařily uplně samotné, jsme si pustili film, u kterého každý usl.
Sobota proběhla ve znamení závodů, které se již kvapem blíží. Formou zábavných aktivit, her a soutěží jsme si zopakovali, alespoň doufám, vědomosti a aktivity potřebné snad ke všem disciplínám. V pozdním odpoledni jsme se pak vydali na výlet. Cíl cesty byla nedaleká vyhlídka Poklona. Vrátili jsme se téměř za tmy, takže nic nebránilo zapálení ohně a vaření večeře.
Únava byla v neděli znát snad na každém. Jelikož se ráno nechtělo nikomu vstávat, stihli jsme před rozchodem pouze snídani.
Vyjížděli jsme okolo půl páté z Luže, autem :D. Z Chrasti jsme vyjížděli v 5 hodin. Cestou jsme téměř všichni spali. Pak jsme párkrát přesedali a byla to celkem sranda. Přijeli jsme do Pece cca v 8h, šli jsme do „AKCE“ Kubík 😀 a pak jsme se vydali na cestu Obřím dolem. Stezka byla namrzlá takže se šlo ztěžka, ale to Kouďák, Jemnej a Uzlík dokázali zahnat svými vtipy 😉 😀 Na horu jsme se vyškrábali před polednem, napsali jsme pohledy a šlo se dolů přes Růžohorky cestou jsme hráli na Lamu či vysvětlovali si navzájem jaký je rozdíl mezi „SUŠENKOU“ a „OPLATKOU“. Také jsme se stavili na občerstvení v chatě na růžohorkách.
Šli jsme z kopce takže to bylo ok 😉 Když jsme dorazili do Pece, tak jsme potkali dvě skautky (Z Řevnice), které jeli s námi autobusem v 15h. S nimi jsme také hráli na Lamu. Pak jsme okolo 18h dorazili do Uherska kde na nás čekala Louka která nás odvezla do bezpečí našich domovů. Bylo to Supr,kali,fradžilisti,expialiózní!!! 😀 😀 😀
V květnu se světlušky vydaly na jejich další společnou výpravu. A protože je brzy čeká tábor v hornatých Beskydech, byl program výletu poměrně náročný. Zkrátka to byl takový trénink na mnohem obtížnější podmínky. Šly jsme totiž prozkoumat nejbližší jeskyni v okolí. Jenže jak bezpečně do ní? Bez helmy, čelovky, lana a dovednosti vázání uzlů to nešlo. A tak se každá světluška naučila uvázat dračí uzel, aby se mohla spustit do temné jeskyně. Jeskyně byla zprvu velice příkrá a tak je ten fyzicky nejtěžší úsek čekal hned na začátku, potom už se jenom poprat se strachem ze tmy a pavouků a vyšplhat zpět na denní světlo. Zvládly to obdivuhodně. Cesta zpět ke srubu byla dlouhá, ale odměna v podobě prvního osvěžení v řece nás hnala dál. Večer světlušky čekala další zkouška. Pro některé první spaní pod širým nebem. To, že to zvládly, je důkazem toho, že i malé děti zvládnou velké věci. A ještě větší, když o tom rodiče nevědí. 🙂
SLIBUJI NA SVOU ČEST…
ČEST, to dneska není moc používané a populární slovo. Ale skauti se nebojí jít proti proudu, pokud je to v souladu s jejich zásadami a hodnotami. A tak svoji čest od nepaměti dávají jako záruku, že budou ze všech svých sil naplňovat obsah skautského slibu. SLIBY a jejich plnění v dnešní době taky moc nefrčí. Přesto je pro skauty chvíle, kdy skládají svůj slib, nezapomenutelná a navždy ji hrdě nosí ve svém srdci.
Sobotní večer dne 4. října 2014 nastala taková chvíle pro 4 světlušky, 2 vlčata, 8 skautek, 2 skauty a jejich vedoucí z našeho střediska TANGRAM Luže. Obvykle jsou sliby jedním z vrcholů letního skautského tábora, ale nám to letos v červenci překazily rozmary počasí. Proto jsme se na tajné slibové místo v blízkosti našeho tábořiště na Račím potoce vydali právě v onu podzimní sobotu. Tentokrát nám přálo krásné babí léto, a tak všichni účastníci výpravy zvládli náročné putování na Račí potok i úkoly, které je po cestě čekaly. Na místě jsme si uvařili pravou tábornickou (rozuměj kotlíkovou) polévku a připravili dřevo na slavnostní táborák. K ohni už jsme usedali s lehkým očekáváním a svátečním naladěním. Večer jsme vyplnili zpíváním, povídáním, příběhy k zamyšlení a chvílemi ztišení. A potom nastala ta krásná chvíle, okamžik skautského slibu, který je pro každého tak neopakovatelný, niterný a osobní, že tady můj popis událostí končí. Slova nestačí… Ale věříme a doufáme, že plody skautských slibů jsou a budou vidět v činech těch, kteří se rozhodli slíbit a odpovědně plnit po celý svůj život.
A co vlastně?
Slib skautů a skautek:
Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe: sloužit nejvyšší Pravdě a Lásce věrně v každé době, plnit povinnosti vlastní a zachovávat zákony skautské, duší i tělem být připraven(a) pomáhat vlasti i bližním.
(K tomu mi dopomáhej Bůh.)
Slib světlušek:
Slibuji, že se budu snažit hledat pravdu a lásku, být prospěšná své vlasti a zachovávat zákon světlušek.
Slib vlčat:
Slibuji, že se vynasnažím být poslušným vlčetem své smečky, se kterou budu hledat nejvyšší Pravdu a Lásku, že každý den vykonám dobrý skutek.
V aprílových dnech jsme se rozhodly udělat si se světluškami menší výpravu. V pátek jsme podnikly cestu do Radimi, kde jsme obdivovaly místní teletník :). V sobotu jsme společně s vlčaty prověřili naše skautské i jiné znalosti. Naučily jsme se něco ze zdravovědy, z přírodovědy, šifrovali jsme, okrajovali zeleninu, testovali naše fyzické možnosti. Shodli jsme se na tom, že není důležité zvítězit, ale něco nového se dozvědět a poznat nové kamarády.
V krásný březnový den vyrazily skautky společně se světluškami na výpravu. Jejich cílem bylo střediskové tábořiště, louka u Račího potoka. Autobus nás zavezl až na Polanku, odkud jsme se vydaly po svých. Cestou jsme pozorovaly probouzející se přírodu, překonávaly vodní nástrahy a jen tak se kochaly krásným prostředím. Na tábořišti jsme trénovaly tábornické a kuchařské dovodnosti a výsledkem našeho snažení bylo tříchodové menu. Skautky se vydaly domů pěšky. Světlušky pokračovaly autobusem do Luže, kde na ně čekala ještě jedna povinnost. Uspat zimu a přilákat jaro vhozením Morany do Novohradky. A to se jim, jak se zdá, podařilo.
Drazí i nejdražší,
pokud dobře tuším, je toto první zápis do kroniky našeho roverského kmenu, který se určitě jednou bude jmenovat Plesnivá Hořčice…..
Dne 22.2. 2014 jsme se fakt brzo ráno vydali na výpravu. Jeli jsme autobusem a pak vlakem a pak zase autobusem až jsme dojeli do Šiškovic. A došli jsme na základnu skautů ze Slatiňan.
To místo bych popsala takto: Je tam louka….., bazén, ve kterém je místo vody jen na dně bahno a ještě tři ekologické kadiboudy a hlavně a především takový dva dlouhý domo-sruby.
Po našem příjezdu přijel pán se psem a dal nám klíče, instrukce a barel vody. Protože tam nebyly eko jen záchody, ale dokonce tam neměli zavedenou elektřinu a kanalizaci.
Po menší prohlídce jsme šli hrát fresbee do již zmiňovaného bazénu. Nevím, zda to byl nejchytřejší nápad, ale sranda to byla.
Po této rozcvičce kluci zatopili a společně jsme uvařili oběd. K jídlu byly těstoviny, kečup, kukuřice a maso z konzervy. Mňamka!
Potom jsme umyli nádobí v řece, která byla ukrutně ledová, a šli jsme stát na pařez. Kdo neví o co jde…..vysvětlím. To jsme si všichni sehnali špalky, dali je do kruhu a stoupli si na ně. Prohrál ten, kdo spadl. Vydrželi jsme tam hodinu a půl, zabaveni hrou, krycí jméno Lama.
Pak jsme si ještě zkusili spolupráci v týmech, pokusili se vytvořit šálek z lidských těl, tím že jsme si navzájem naskákali přes hlavy a záda, a zkusili si naši důvěru tzv. pádem důvěry a pak se vrátili zase do klubovny.
Uvařili jsme večeři a popovídali si, vypověděli pár slov do kamery a zahráli si Městečko Palermo.
Ráno jsme vstali, nasnídali se, uklidili celou klubovnu, včetně Zpomikem rozbitých hodin, a vydali se na cestu do Slatiňan.
Klíče jsme v pořádku předali a vydali se modrým vlakem RegioShark domů.
Dětem začaly podzimní prázdniny a lužské světlušky je odstartovaly v pátek 25. října první výpravou toho školního roku. Přidaly se k nim také noví skautští vedoucí – Šíra a Geiša. Během pátečního odpoledne jsme se zapotily při běhacích hrách, při kterých jsme zjistily, že je důležité soutěžit poctivě. Brzy nás tma zahnala do srubu, kde jsme se seznámily s Fimo hmotou a vyrobily si originální ozdoby na čajové lžičky. A zatímco se nám lžičky „pekly“ v troubě, otestovaly jsme naši odvahu. Pouze kouzelné světlo ukryté v truhle prozradilo Píďalkám, co mají dělat. Všechny děti úkol splnily a tak potvrdily, že světlušky jsou opravdu odvážné. Byly jsme překvapené, když nás večer ve srubu navštívili skauti z Kralup nad Vltavou. Před spaním jsme si povídaly o zákonech světlušek, o tom, co skauting přináší, přečetly si příběhy k zamyšlení a rychle usnuly. Ráno nás tahalo slunce z postelí a tak jsme hned po snídani vyrazily ven. V lese jsme nechaly obživnout lesní skřítky a vyřádily se na dětském hřišti ve Zdislavi. A protože nám venku pořádně vyhládlo, těšily jsme se, co nám maminky přichystaly k obědu. Rozloučily jsme se s našimi novými skautskými kamarády a domluvily se, že příště vyrazíme někam dál.
V 16:00 jsme měli sraz se Trapperem, Zpomaflexem, Kikinem a Trávou. V 16:03 už nám jel autobus do Chrasti u Chrudimi, kde jsme přestoupili na spěšný vlak Antonín Slavíček (sp 1989), který nás zavezl do Havlíčkova Brodu. Tady jsme nasedli do Rychlíku číslo 684, který nás zavezl do Světlé nad Sázavou. Kde jsme počkali asi půl hodiny na „Cintra Car“, který nám odvezl věci, a my jsme se mohli bez zatížení vypravit na bojiště, od kterého nás dělilo 13 kilometrů cesty. Z nádraží jsme odcházeli asi ve tři čtvrtě na sedm a cesta nám zabrala asi 3 hodiny, protože jsme museli jít podél silnice a ne lesem, kde byla tma jako v pytli. A kdo by chtěl bloudit navečer v neznámém lese, že? Cestou jsme se ještě potkali s Kouďákem a šťastně dorazili na bitevní pole. Na místě jsme se zaregistrovali, nechali si schválit zbraně (většinou na druhý pokus) a už jen opekli buřty a šli spát.
Sobota 28. 9. 2013 – Válka o Cintru
Budíček v sedm ráno byl tak akorát. Hned po něm začal náš velitel, Nilfgaardský císař, svolávat vojsko mocného černého císařství, které čítalo 150 bojovníků a bojovnic, k válečné poradě. Během porady jsme byli rozděleni do 6 divizí. My a další dvě skupiny jsme tvořili 25 člennou třetí divizi Magne. Dále se nám představili 2 prefekti, kteří veleli každý třetině vojska (tzn. dvěma divizím) a samotný Císař Emhyr van Emreis. Po poradě byl oficiální nástup vojsk. Dozvěděli jsme se základy pravidel, která jsme měli všichni nastudované z domu, dále se nám představili i tři armády koalice severních království, které se nám postavili. Nejdříve bíle oděná armáda krále Foltesta z Temerie, jako druhá červená armáda krále Vizimira I. z Redanie a jako poslední Kaedwenská armáda pod velením krále Henselta ve žlutém. Tyto tři armády počtem odpovídali naší Černě oděné císařské armádě zlatého císařství. Po nástupu se armády odebrali na jejich mrchoviště, kde se i doladila taktika a Válka o Cintru mohla začít naplno. Cestou ještě zazněla Nilgaardská válečná píseň do pochodu a k útoku. Od 9:00 začínala hra. Já a Trapper jsme byli vybráni z celé armády k tomu, abych vyrazili podél pohoří hledat město Cintra a vrátit se zpět se zprávou, kde se nachází. Tento úkol jsme vykonali a díky rychlému splnění naše armáda dobyla toto město ještě před seveřany, kteří o chvíli později, ale v první bitvě byli odraženi potupnou porážkou. Takto probíhal celý den. Armády se střetávali v soubojích 150 proti 150, štítová hradba proti štítové hradbě a taky v potyčkách 20 proti 20 ve volném boji. Občas přišel čas i na Nilfgaardskou férovku 20 proti 3, ale sever nám tyto okamžiky oplácel stejně. Během 8 hodin bitvy od 9:00 do 17:00 jsme zažili asi 20 střetů, získávali území a i je ztráceli a tak po konci prvního dne bylo skóre bodů pro obě strany skoro vyrovnané. Po první části války jsme si uvařili večeři (BrKaše z párky a cibulí, grilovacím kořením a polovinou másla), koukli se na kouzelnické vystoupení a dostali jsme se k Zaklínač Kvízu. Byl to vědomostní kvíz, kde soutěžilo 6 zástupců všech frakcí (3 za Nilfgaard a 3 za Severní království) a každý hrál sám za sebe. Za Nilfgaard jsme do posledního volného místa nasadili Zpomaflexe a ten jako správný Zaklínačolog dokázal vyhrát celou soutěž. Byl to vskutku hrdinský výkon a náš spolubojvník získal jako odměnu deset zlatých, které daroval státní kase pro dobru Nilfgaardu a Císaře. Potom jsme se už jen podívali na fotky a videa z bitvy a šli spát.
Neděle 29. 9. 2013 – Poslední bitva
Ráno byl budíček znovu v 7:00 a bitva začínala v 8 hodin ráno na mrtvolištích. Druhá část bitvy probíhala od 8 hodin do 11 dopoledne. Nejdřív jsme se střetli znovu u Cintry se seveřany, kterým jsme vyprášili kožich a tím splnili jeden velký úkol a měli jsme vystaráno. Seveřani však neměli a tak přitáhli rovnou před naše mrtvoliště a začali na nás pořvávat. My jsme po chvíli otálení vedli prorážecí útok, který však selhal. Nepřátelé měli větší obvod řady, takže byli ve výhodě. Na druhý pokus se nám však podařilo probít se skrz na pravém křídle a vběhnout středu a pravému křídlo do zad, čímž jsme je vyřídili. Po krátkém odpočinku jsme se ještě párkrát utkali u labyrintu a tím skončila druhá část boje. Posledním střetem armád byla Velká závěrečná bitva, která rozhodovala naprosto o všem. Během předchozích částí bojů se nám podařilo získat výhodu dvou životů navíc a nepříteli se podařilo získat jen jeden život navíc, takže jsme měli výhodu. V závěrečné bitvě naše divize nastoupila na levém křídle proti vojskům krále Henselta. Jako první jsme prolomili nepřátelskou linii a donutili nepřítele k ústupu. Dále následoval střed, kde se zbytky naší divize přičinili o porážku Temerie a jako poslední padla Redanská vlajka. Císařství Nilfgaard zvítězilo, severní království byla poražena. Long life for the Emperor! Potom jsme využili akce v krčmě 3 párky v rohlíku za 20 Kč a odešli na nádraží. Cesta zpět nám zabrala 2 a půl hodiny, což je výborný výkon. Oslavili jsme vítězství a úspěšné stihnutí vlaku čokoládou a z Chrasti domů nás odvezli paní Hrubá a Michalíčková. ZA rok zase podpoříme Nilgaard!
