Archiv

Historie

HISTORIE STŘEDISKA
Historie skautingu v Luži v letech 1945 – 1949
Je všeobecně známé, že lidskAá pamět je velmi nespolehlivá. A navíc v našem případě existuje jen velmi málo dokumentů , které by mohly sloužit jako podklad pro sepsání věrohodné historie lužského skautingu v těch několika poválečných letech, kdy se mu bylo možno věnovat. Čtěme proto následující řádky jenom jako směs skutečných historických faktů a subjektivních vzpomínek několika málo pamětníků.
Činnost mládeže před r. 1945 se v Luži omezovala na tradiční Sokol, kam řada z nás chodila již od 4 let, ale ten byl během války zakázaný. Nedostatek mimoškolní činnosti u mládeže se snažili využít i hasiči, kteří založili poměrně velké družstvo, kde s chlapci nacvičovali nejen zásahy při hašení, ale organizovali i noční vycházky a hry.
I když v Luži obdoba trampské osady nevznikla, řada dospívající mládeže k podobnému využití volného času tíhla. Byly to malé skupinky vznikající kolem chat, přírodních kluboven či ze zájmu o společně prožité prázdniny. Ne zcela neznámou je skutečnost, že parta kolem F. Bělohoubka se vydávala několik let k táboření na Sykovec. Nevadila jim ani cesta tam i zpět pěšky s dvoukolákem naloženým potřebami pro táboření. Jejich stan „Rakušák“ sloužil ještě nám skautům po celou dobu naší činnosti v letech 1945 až 1949.
Podle trampské literatury se scházela skupina pod názvem „Osada mladých snů“ a podle časopisů pro mládež „Mladý hlasatel“ vzniklo i v Luži několik tzv. klubů Mladého hlasatele. Byla to však činnost bez hlubšího programu organizačně odpovídající úrovni 10ti až 15tiletých školáků bez účasti dospělých ( ti měli během války jiné starosti).
Těsně před druhou světovou válkou se pan učitel Richter zde snažil založit skautskou buňku či oddíl, ale tato snaha pro zákaz ze strany Němců měla jepičí život. Ke skupině patřili např. J. Pýcha – Mang, A. Nekola a J. Honzík. Zřejmě i další, ale jejich jména se nedochovala.
Díky náhodnému setkání naší skupiny kluků (část klubu Mladého hlasatele ze Žižkovy ulice) s J. Pýchou tehdy 16tiletým, který byl skautskou myšlenkou „nakažen“ již dříve, vznikl 6tičlenný klukovský klub „Bobři“. Tento již vykazoval pravidelnou činnost včetně schůzek, měl svou klubovnu, knihovnu a postupně se vybavoval i na táboření. Vzpomínám na slavnostní okamžik, kdy jsme poprvé postavili vypůjčený stan. Program činnosti klubu byl jednak skautský, jednak navazoval na návody uveřejňované v knihách J. Foglara (Hoši od Bobří řeky, Chata v jezerní kotlině apod.) Naše obvyklé tábořiště bylo za „Oborským mlýnem“ a na na „Hawaji“ (plošině mezi Krounkou a skalní stěnou za drtičem pana Kosiny v Dolích), kde jsme se setkávali s vysokomýtskou trampskou osadou Hawaj (odtud jméno místa). Členové klubu Bobrů později tvořili základ druhého skautského oddílu po roce 1945.
Důležité okamžiky v historii skautingu v Luži
1945   –    květen – založení 1. oddílu Junáka v Luži K. Kroulíkem – Tapinem a F. Macků
červen – založení 2. oddílu Junáka v Luži J. Pýchou – Mangem
srpen – účast 6ti vybraných členů obou oddílů na lesní škole v Budislavi
3. čtvrtletí – založení dívčího oddílu M. Votroubkovou
1946   –    leden – zahájení činnosti loutkového divadla – zajišťoval 1. oddíl
duben – putovní tábor 2. oddílu o velikonocích po Českomoravské vysočině
květen – oslavy 1. výročí květnové revoluce v Bělé – při výbuchu granátu zraněni 2 junáci
– zahájení plakátové akce a jednání s MNV o stavbě koupaliště
červenec – jednotýdenní tábor 2. oddílu na Hawaji
– 20.-28.7. tábor 1. oddílu na Šumavě
září až prosinec – odchod poměrně velkého počtu junáků do škol a do pohraničí, proto sloučen 1. a 2. oddíl                                               v jeden
1947  – leden – středisko Luže má jeden oddíl skautů, jeden oddíl vlčat a šestku skautek Vůdcem střediska                                    je br. J. Pýcha – Mang.
květen – účast na oblastním srazu v Králíkách
červen – účast na oblastním srazu v Chrudimi
– příjezd brigády 43. oddílu vodních skautů Praha
červenec – účast 3 skautů na táboře v Polici nad Metují (organizátorem bylo středisko Vysoké Mýto
– putovní tábor 2.oddílu po Českomoravské vysočině
– odchod br. J. Pýchy – Manga do pohraničí
srpen – příchod br. Pivce jako střediskového vedoucího
září – velký veřejný táborák v Luži
– účast na oblastním srazu ve Skutči
říjen – ustavení družiny roverů
prosinec – pro veřejnost sehráno junáky v sokolovně divadlo s názvem Tábor ve Sluneční zátoce
1948     –   květen – 24.5. úspěšně v Luži zorganizován okrskový sraz Junáka s uspořádáním soutěží
– odchod br. Pivce z Luže, střediskovým vedoucím K. Kroulík – Tapin
červenec – třítýdenní velmi úspěšný tábor junáků a vlčat v Potštejně
1949   –  červenec – účast asi 20 členů lužského Junáka na „sběrném“ táboře v Bělé nad Radburou organizovaném                                    okrskem Vysoké Mýto
září – prosinec – přechod Junáka pod ČSM, postupná likvidace střediska.
Jak jsme začínali
Jak už to na počátku bývá, začínalo se velmi chaoticky. I když skupina Bobrů po osvobození přemýšlela o založení skautského oddílu, byla to asi desítka kluků kolem F. Macků a K. Kroulíka – Tapina, kteří založili oddíl jako první. Pak se připojila skupina druhá víceméně pod vedením Bobrů, a tak vznikl oddíl druhý. A jak se to mezi soupeřícími skupinami kluků stává, spolupracovaly oba oddíly jen tehdy, když to bylo vhodné pro oba. Definitivní rozhodnutí o pořadí a číslech oddílů (který je první a který druhý) nastalo teprve koncem roku 1945 za přispění okrskových funkcionářů.
Na počátku nebylo mnoho informací o junáckém programu, a tak se činnost řídila podle kusých informací z předválečných čísel časopisu Junák, popř. našich vlastních představ o skautském životě. Průlom a zásadní obrat nastal, když nás asi 6 (Mang, Patrik, Tapin, Tajk, Ferry a Kejk) absolvovalo lesní školu organizovanou chrudimským oblastním vedením Junáka. Lesní škola se uskutečnila ve srubovém táboře v Budislavi u jednoho ze zdejších rybníků. Vedoucím byl br. Šmidrkal a jednotlivými instruktory byli starší „předváleční“ junáci z Chrudimi. Pamatuji se na několik zážitků, jako např. na strach z vlkodlaků (ve škole bylo několik pistolí, ze kterých jsme si občas vystřelili), ne zrovna nejchutnější stravu, ale hlavně na slib skládaný na škole všemi, kdo ho ještě neměli. Slibový táborák na nás udělal zcela mimořádný dojem. Bylo zajímavé, že nikdo ze starých členů Junáka nechtěl slibovat „nové republice“, protože už tenkrát panoval dojem, že se může politika nekontrolovaně zvrhnout.
Z obsahu školení si pamatuji na tvrdé ranní rozcvičky s vyválením se v rose a následným skokem do rybníka, lasování, stavbu stanů na čas, organizaci schůzek, psychologii, hry apod.
Kdy byla založena skupina skautek není přesně známo, muselo to být v druhé polovině roku 1945. Vlčata a světlušky tenkrát pravděpodobně neexistovaly. V příloze je několik dochovaných poznámek o činnosti skautek do října 1946, bohužel nedatovaných. Součástí je i seznam skautek v podobě evidence docházky a zřejmě první a asi i poslední číslo „časopisu“ skautek.
Jak je zřejmé z dochovaných kronik, do konce roku 1946 existovaly dva oddíly Junáka, oba mající po 2 družinách a cca 18 členech. Po podzimu téhož roku, kdy odešla z Luže řada skautů a skautek do škol a učilišť, došlo ke spojení obou chlapeckých oddílů a vytvoření smečky vlčat. Ze skautek zůstala hlídka o 6ti členkách. Celkem středisko Luže mělo pod vedením br. J. Pýchy – Manga asi 40 členů.
Středisko se často zúčastňovalo v krojích oficiálních akcí, kterých byla v prvních letech po osvobození celá řada. Zúčastnili jsme se v r. 1946 vzpomínkových akcí na lužském a dolském hřbitově a hlavně na hřbitově v Bělé, kde bylo pochováno 10 partyzánů, zastřelených během květnových dnů v roce 1945. Bohužel, se při oslavě při výbuchu granátu zranili i dva naši skauti a jejich kamarád, který s granátem manipuloval, zemřel. Velmi dobře při zranění zapracovaly naše skautky.
Zúčastňovali jsme se i řady oblastních a okrskových akcí, často je vzpomínám sraz v Chrudimi a Králikách, kde jsme se podíleli i na organizaci a jedna naše hlídka tam byla v závodě druhá.
Je nutno konstatovat, že zvláště rok 1946 se vyznačoval velmi intenzivní skautskou činností. Je to zřejmé např. z kroniky družiny Racků, kdy tato družina v období mezi 2.1. a 9.3.1946 měla celkem 14 schůzek a podnikla přes zimní období 9 výprav. Navíc se družiny na svých schůzkách vzájemně navštěvovaly. Některé z epizod stojí za zaznamenání (viz opis zápisu z kroniky Racků o výletě na Velké Dářko 24.-26.5.1946).
Z mimořádných činností je nutné vyzvednout hraní loutkového divadla 1. oddílem. Sedm let opuštěné loutkové divadlo patřící Sokolu bylo dočasně předáno Junákům s tím, že nad používáním bude bdít někdo dospělý. Uvolil se starý loutkoherec pan učitel Vaňous. Hrát se začalo počátkem roku 1946 a sezóna trvala do konce března. V příštím roce se sice pokračovalo, ale s menší návštěvností, a nadále bylo hraní loutkového divadla ukončeno.
Zajímavou epizodou byl i „Boj o koupaliště“, který zahájil 2. oddíl na jaře 1946. Protože v Luži neexistovalo vhodné koupaliště, chtěl jeho stavbu oddíl vyprovokovat. Byla namalována řada plakátů s vhodným veršováním a tyto chtěl oddíl vylepit po Luži. Po slibu výstavby koupaliště ze strany MNV se od vylepování upustilo. Bohužel, akce neměla žádoucí účinek, i když jsme sami začali koupaliště na řece budovat. Bez pomoci strojů naše malé skautské síly na to nestačily. (Viz opis zápisu z kroniky v příloze – příspěvek br. Manga).
V roce 1945 se prakticky konaly pouze dvoudenní výlety s přespáním, zatím z materiálních důvodů se letní tábor neuskutečnil.
V roce 1946, jak vypovídá rozvrh prací na táboře připojený ke kronice, uskutečnil první oddíl tábor na Šumavě. Asi jeden týden tábořil i druhý oddíl na Hawaji, ale na něj zbyly pouze vzpomínky. Během prázdnin se také několik členů zúčastňovalo večerní školy na okrsku ve Vysokém Mýtě, kam se denně dojíždělo z Luže na kolách.
V roce 1947 se samostatný tábor neuskutečnil. 7.7. odjeli 3 lužští členové (Aťa, Kord a Míša) na tábor s vysokomýtským oddílem do Police nad Metují. Tábor byl hodnocen velmi pozitivně. Několik členů absolvovalo v tomto roce putovní tábor po Českomoravské vysočině – Dářko, Sykovec, Pernštejn, údolí Svratky, kde jsme často přespávali ve skautských táborech, což vedlo k řadě dlouhodobých přátelství (např. se skauty z Poličky).
Koncem července 1947 se se střediskem rozloučil bratr Mang, který se odstěhoval do pohraničí.
Přínos a činnost za éry br. Pivce
Dne 1.8.1947 obdrželo středisko dopis od nového lékaře v dětské tuberkulosní léčebně na Košumberku MUDr. Rudolfa Pivce, který skautingu v Luži nabízel spolupráci. Díky jeho zkušenostem (byl m.j. spisovatel a dramatik) a dlouholeté skautské praxi v Rychnově nad Kněžnou, se stal naším skautským vůdcem. Skautská práce dostala jiný charakter. Jednak se obohatil vnitřní obsah činnosti a nastala podstatně větší ukázněnost, jednak se rozšířila vnější spolupráce, a to jak s okrskem a oblastí, tak i se sousedními středisky. Mnoho nového přinesla do činnosti skautek i jeho žena, také dlouholetá skautka.
Už v září 1947 se konal dobře připravený veřejný táborák na bývalém hřišti DTJ, kde se sešlo asi 200 diváků a který měl mimořádný úspěch. Dále se středisko zúčastnilo okrskového srazu skautů ve Skutči ve dnech 20.-21.9.1947, který, podle vyjádření br. Pivce, nebyl dobře organizován. Naše středisko se podílelo účastí na táboráku a jednou hlídkou v soutěži skautských znalostí.
K jakým změnám v činnosti střediska došlo svědčí i skutečnost, že již na podzim 1947 dvě skupiny skautů vyhledávaly tábořiště pro rok 1948.
Později se začalo s přípravou na sehrání divadla ze skautského života „Tábor ve sluneční zátoce“, které bylo po dlouhé řadě zkoušek realizováno počátkem prosince 1947 na jevišti ochotnického divadla v Luži. Divadlo mělo úspěch a diváci tleskali i při otevřené scéně. O mimořádném podílu br. Pivce není nutné příliš pochybovat. Dne 21.12.1947 byla lužskými ochotníky sehrána jeho hra „Vítězná paleta“, k jejímuž úspěchu přispěli dlouhým potleskem i členové střediska a vyvoláním autora na scénu.
Vyvrcholením činnosti Junáků za vedení br. Pivce bylo konání okrskového srazu dne 24.5.1948 v Luži. Součástí byl i průvod městem (viz foto) a soutěže pořádané hlavně na bývalém fotbalovém hřišti u Kabrhelova mlýna.
Bohužel, hned po srazu se br. Pivec z Luže odstěhoval do Rychnova nad Kněžnou, kde pokračoval jak ve skautské a později turistické, tak i spisovatelské činnosti.
Závěrečné období
Po odchodu br. Pivce se střediska ujal br. Tapin a vedoucím oddílu se stal Aťa.
Nejnáročnější a také poměrně nejúspěšnější akcí celé poválečné činnosti byl třínedělní tábor skautů v údolí mezi Potštejnem a Liticemi u Divoké Orlice. Celý program činnosti odpovídal správným skautským zásadám. Snad jen delší doba výstavby, četné personální změny ve vedení a časté návštěvy vybočovali z obvyklosti. Zpočátku vedl tábor Tapin, v druhé polovině Kejk, mezi návštěvy patřil bývalý střediskový Mang, Můsa a řada dalších. Částečnou nevýhodou byla na táboře přítomnost několika vlčat, čemuž se musel program přizpůsobit.
Nesnadný byl i jídelníček vzhledem k tehdy panujícímu lístkovému systému. Na dochovaných fotografiích je patrná tehdejší skromná výstavba tábora, neboť s vyjímkou dřeva z lesa bylo nutné vše dopravovat více jak kilometrovou polní a lesní cestou s prudkým kopcem. Zvlášť náročná byla z tohoto hlediska i likvidace tábora, protože nakonec jsme na táboře zůstali pouze dva starší 14 let. Škoda, že se z tohoto tábora nezachovala celá táborová kronika !
Zbytek roku 1948 a počátek 1949 je již poznamenán postupující normalizací. Opět jsme změnili klubovnu, kterou jsme sdíleli s ČSM, a kde nás často navštěvovali jejich členové, snažící se nás přesvědčit o vstupu do ČSM, o využití sovětské literatury a zkušeností pionýrů a harcerů.
Ještě v létě 1949 se oddíl spolu s několika vlčaty zúčastnil tzv. sběrného tábora v Bělé nad Radbuzou, organizovaného okrskem ve Vysokém Mýtě. Náš úsek tábora vedl Aťa. A protože nebylo co sbírat, konal se správný skautský program.
Přechod do ČSM a konec skautské činnosti nebyl vlastně příliš násilný, neboť se vyznačoval nezájmem o tuto změnu u většiny bývalých členů. Většina hmotných statků, které střediska vlastnilo, nebylo oficiálně evidováno, a tak automaticky přešlo pod ČSM. Nebylo toho mnoho, protože většina vybavení byla soukromá.
Oficiálná zakončení skautské činnosti se v Luži nekonalo.
Opisy některých částí kroniky
Z prvního období skautingu v Luži v letech 1945 až 1949 se zachovaly jen zlomky písemné dokumentace jako jsou kroniky, táborové rozkazy či zlomky časopisů vydávaných členy. Nejobsáhlejší jsou kroniky, které sice nepopisují celé toto období, ale vypovídají podrobněji alespoň o některých úsecích tehdejší skautské činnosti.
Výlet na Velké Dářko 24. – 26.5.1947
V sobotu ve dvě hodiny jsme se sešli na Chlumku. Bylo nás celkem čtrnáct : Mang, Tapin, Kejk, Patrik, Ferry, Kord, Jim, Čmelák, Véna, Kudrlinka, Míša, Bob, Lišák a Jandík.
Ve čtvrt na tři jsme vyšli ke Skutči. Naším cílem bylo Velké Dářko. Po cestě na konec lesa jsme museli asi třikrát zastavit a předělávat torny, poněvadž některým z nich padaly věci. Na konci lesa jsme si chvíli sedli, zatím co Tapin a Kord šli dále, aby koupili lístky. Za chvíli jsme se zvedli a dali se na další pouť ke Skutči. Ke konci Skutče již Bob a Lišák nemohli, proto jim Mang a Kejk vzali torny. Když jsme přicházeli k nádraží, měli jsme již jazyky vyplažené až na boty, ale ještě jsme přidali, neboť jsme slyšeli pískat nějaký vlak. Měli jsme však štěstí, něboť náš vlak to nebyl. Tapin měl již koupeny lístky. Za chvíli k nám přišel přednosta stanice a ptal se, kdo je velitel. Tapin něco „čul“, a proto ukázal na Manga. Přednosta se ho ptal, jestli je pan Kroulík, to Mang ukázal na Tapina. Přednosta se postavil před Tapina a začal lát : „Podruhé, jestli se tohle stane, když vám telefonuji, abyste si přijel pro slevu, a vy nepřijedete, tak vás zavřu do chlívka k praseti. A půjdete ještě do kanceláře zaplatit telefon!“
Přednosta odešel a Tapin musel klusat do kanceláře platit za telefonování. Vlak přijel asi za čtvrt hodiny. Nasedli jsme a již se jelo. Cesta vlakem uběhla bez všelijakých příhod. Stanice, v níž jsme zakotvili, se jmenovala Ždírec – Krucemburk. Za městem zase někteří silnější bratři vzali těm menším torny. V poli dostal Ferry a Míša od Manga mapu s rozkazem jíti napřed a určovati cestu. Asi po pěti kilometrech jsme se dostali na malé místečko jako stvořené pro naše stany. Než jsme vše připravili ku spánku, byla již tma. Povečeřeli jsme, Mang rozdělil hlídky a šlo se spát.
Ráno, když jsme se probudili, bylo asi šest hodin. Leželi jsme ještě, ale už se nehlídalo. Za chvíli jsme vylezli ze stanů a na Tapinově stanu jsme objevili toto : „MAGISTRÁT I. oddílu – úřední hodiny kdykoliv „
Asi o půl sedmé byla ranní rozcvička. Po čtvrthodince jsme se nasnídali a balili stany. O půl osmé byl nástup a odchod. Za chvíli jsme přišli k Malému Dářku, které ač se nazývá malé, je tak velké, že jsme jej přehlédli. Ihned jsme šli dále a přišli jsme až k vesnici „Panská Bída“, odkud jsme již viděli Velké Dářko. Když jsme přišli k němu, poznali jsme, že je vypuštěno. Někdo dal návrh, aby se šlo přes ně. Asi do čtvrtiny to šlo, ale pak jsme se bořili čím dál tím víc. Někteří se zuli, protože jsme asi uprostřed zapadali až po kůtka. Když jsme přešli, museli jsme si odpočinout. Mang řekl, že půjdeme k Železnému rybníku, ten že jistě vypuštěný nebude. My jsme mysleli, jaký kus ještě půjdeme, ale přešli jsme silnici a byli jsme na místě. Postavili jsme stany a šli vařit oběd. Mang říkal, že mají ve stanu pařez. Za chvíli měli na stanu tento inzerát : „Přijme se ještě jeden pařez na byt. „Levně.“
Po obědě se vše připravovalo na slibový táborový oheň. Do večera měl již každý volno. Večer bylo vše takové divné, žádný nemluvil. Když jsme pak přistupovali k ohni, bylo nám jaksi divně. Myslím, že to byla má nejkrásnější chvíle v životě, když jsem u plamenů táborového ohně a před československou vlajkou sliboval to, co káže slib.
Potom jsme všichni vlezli do stanů, neboť Mang řekl, že hlídky nebudou. Ráno jsme se rozhodli, že Mang, Kejk a Patrik půjdou dále přes Vysočinu a my rovnou domů. Sbalili jsme stany a rozloučili se s nimi, neboť oni šli úplně na druhou stranu než my. Asi za hodinu jsme přišli do Radostína, kde Bob našel rumunskou přilbu a hned si ji vzal na hlavu. Bylo to směšné, neboť hlava mu nebyla ani vidět.
Do Ždírce – Krucemburku jsme došli a již jel vlak. Vlakem jsme se dostali do Skutče a ze Skutče jsme jeli autobusem. Domů jsme se dostali asi v jednu hodinu.
Boj o koupaliště 1946 – 1947
Bude tomu právě rok, co jsme zahájili větší kampaň pro postavení koupaliště. Této stále aktuelní otázce „města Luže“. Bude nebo nebude ? Doufáme pevně, že ano. Pustíme se letos do boje znovu a s většími silami. Přesvědčíme rozhodující činitele o nutnosti tohoto zařízení a snad se dočkáme již letos.
Pokusím se vám vypsat, jak jsme před rokem vedli boj. Základy této mohutné akce byly dány prvního máje na louce za mostem u Kvášových. Plácali jsme se v mělké vodě a slunili na břehu. Řeč se dostala k lužskému koupališti, předmětu bouřlivých debat našich předků, dědů a praprapradědů. Ti však bohužel chtěli jen debatovat, my uskutečňovat. Z návrhů jsme vybrali jeden : vylepíme přes noc ručně malované plakáty a opatrně se zeptáme MNV, co je s koupalištěm. Druhý den zaznamenávali místní papírníci zvýšenou potřebu balících papírů, barev a tuží. Klubovna se změnila v malírnu. Řada místních a oddílových básníků byla zaměstnána skládáním veršů pod kresby na plakáty. Přebornictví získali bratři Můsa a Háček a plným právem by zasloužili odborku za práce malířské a natěračské.
Při oslavě pátého května jmenoval předseda MNV věci, které MNV hodlal v příštím roce uskutečnit. To, že nejmenoval koupaliště, nás povzbudilo k intenzivnější práci. Druhý den bylo v klubovně velmi živo, horečně se pracovalo do noci. Caramba dostal nápad poslat na zasedání rady jeden plakát. Byl vybrán polozkažený, představující chlapce dělajícího stojku v lavoru, při čemž mu rodná máť leje na nohy z hrnku vodu. Nápis zněl „Myjem se v lavoru, nohama nahoru.
Na podlaze samá kaluž, tahle hanba padá na Lůž !
Proč tu není koupaliště ?“
Caramba opálený plakát přivázal na kliku dveří, za kterými zasedala rada. Druhý den bylo na radnici živo, bylo možno spatřit originál plakátu, který putoval ještě na jednu schůzi. MNV věda, že plakátů je více, slíbil postavit koupaliště.
Skončilo „Velké malování“. Plakáty nebyly vyvěšeny. MNV však zůstal pouze u slibu.
Oddíl v léčebně na Košumberku (Junák, 30. října 1947)
Snad málokdo ví o 1. oddílu junáků, jehož všichni členové jsou pacienty a který úspěšně rozvíjí svou činnost v ústavě pro tuberbulosní děti na Košumberku.
Založil ho br. Vladimír Tůma, dřívější rádce družiny ve Slaném. Malá družina „Bobrů“ se těžce probíjela počátečními nesnázemi. Zvláště velkou oporou byl chlapcům pan primař Hoppe, jeden z těch, kteří se zúčastnili prvních Svojsíkových táborů společně s básníkem Jiřím Wolkerem.
Většina bratrů je připoutána na lůžko, stižená kostní tuberkulosou. S junáckým světem je spojují skautské časopisy a obsáhlá korenspondence. Každá skupina je umístěna v jednom větším podle svého vkusu upraveném pokoji. Při družinových schůzkách, které se konají dvakrát týdně, se mimo probírání teorie hrají různé hry, z nichž nejoblíbenější je hra Setonova. Větší potíže jsou však se schůzkami oddílovými, na které musí být bratři přinášeni na nosítkách.
Oddíl velmi dobře propaguje po ústavě skautskou myšlenku a přinesl již také první ovoce. Ustavují se další družiny. Dnes má oddíl již pět družin. Tlumočím vám jejich srdečné pozdravy.
Zdeněk. Š.
Tuto historii lužského střediska dle dochovaných částí kronik, deníků a hlavně vzpomínek bývalých členů zpracoval a pro budoucí čtenáře zachoval br. Ing. Zdeněk Miklas – Kejk. Patří mu za to velký dík !
Hana Zlesáková – vůdce střediska
Obnovení činnosti Junáka v Luži
Činnost skautského střediska v Luži byla obnovena 7.1.1990 po dvaačtyřicetileté odmlce. V letech 1968 – 1970 Junák v Luži nepracoval, takže zde nebyla skupina místních činovníků, kteří by byli vychováni v oddílech v 70. letech, ani v Luži nepracovaly jiné organizace, které by skrytě navazovaly na skautskou výchovu.
Za jakéhosi předchůdce Junáka v Luži lze považovat turistický kroužek „Stopa“, který v roce 1987 založili při místní ZŠ mladí učitelé biologie, manželé Marcela a Vladimír Lemberkovi. Oni i další zakládající členové Junáka byli lidé, kteří se se skautskou ideou většinou setkali na jiných místech a souhrou osudu se sešli v pravý čas na pravém místě, tzn. v kostele sv. Bartoloměje v Luži na nedělní podvečerní schůzce či besedě o skautingu.
Jak se později ukázalo, nejednalo se o nezávaznou besedu, ale o ustavení střediska. Středisko ustavovali tři členové ORJ z Chrudimi – br. Miloš Mecner (předseda ORJ), br. Lubor Burka (organizační zpravodaj) a br. Míra Kučera (výchovný zpravodaj). Přes počáteční zmatky se nakonec přece jen podařilo ustavit střediskovou radu ve složení :
Ludmila Bártová – vůdce střediska
Marcela Lemberková – vých. zpravodaj pro dívčí kmen
Vladimír Lemberk – vých. zpravodaj pro chlapecký kmen
Ing. Františka Doležalová – organizační zpravodaj
P. Václav Hejčl – tajemník
Jiří Kudláček – hospodář (navržen v nepřítomnosti, funkci přijal).
Hned na další schůzce, kterou jsme si dohodli už za dva dny na 9.1. v bytě Lemberkových, se k nám připojil Jiří Kudláček, který se chopil financí. O týden později se na další schůzce sešli, kromě již jmenovaných, Veronika Jungová, Václav Volejník, Milan Lenner, Jana a Borek Brázdovi, Lída Baťová, Jana Laštovková, Laďka Hrubá, Tomáš Baťa, Jirka Bureš a Josef Rusňák. Takže jsme byli pohromadě středisková rada, vedoucí oddílů a několik budoucích rádců. Vytvořili jsme jednoduché schéma budoucí organizace, které vlastně funguje dodnes. Vznikl oddíl skautů a skautek, roj světlušek, smečka vlčat a o něco později i oddíl oldskautů.
V této době už také probíhalo jednání s Obecním úřadem o získání klubovny. Jediným vhodným a volným objektem bylo sídlo bývalé Jednoty na náměstí, který se nám podařilo získat a který jsme si postupně začali vlastními silami upravovat a vybavovat. Během jara 1990 se k nám připojili další činovníci, z nichž někteří dodnes tvoří jádro střediska. Jsou to : Hana a Karel Zlesákovi, Marie Nosková, Jana Biharyová, František Bárta a Zdeněk Miklas.
Po náboru dětí v sobotu 3.3., kdy se zájemci vydali po startu Pod Linduší, kolem Paletínské kaple až k Žižkovu stolu a cestou plnily různé úkoly a nástrahy, mělo naše středisko zaregistrováno 105 členů a další se stále hlásili.
A tak to všechno začalo…

HISTORIE STŘEDISKA

Historie skautingu v Luži v letech 1945 – 1949Je všeobecně známé, že lidská pamět je velmi nespolehlivá. A navíc v našem případě existuje jen velmi málo dokumentů , které by mohly sloužit jako podklad pro sepsání věrohodné historie lužského skautingu v těch několika poválečných letech, kdy se mu bylo možno věnovat. Čtěme proto následující řádky jenom jako směs skutečných historických faktů a subjektivních vzpomínek několika málo pamětníků.Činnost mládeže před r. 1945 se v Luži omezovala na tradiční Sokol, kam řada z nás chodila již od 4 let, ale ten byl během války zakázaný. Nedostatek mimoškolní činnosti u mládeže se snažili využít i hasiči, kteří založili poměrně velké družstvo, kde s chlapci nacvičovali nejen zásahy při hašení, ale organizovali i noční vycházky a hry.I když v Luži obdoba trampské osady nevznikla, řada dospívající mládeže k podobnému využití volného času tíhla. Byly to malé skupinky vznikající kolem chat, přírodních kluboven či ze zájmu o společně prožité prázdniny. Ne zcela neznámou je skutečnost, že parta kolem F. Bělohoubka se vydávala několik let k táboření na Sykovec. Nevadila jim ani cesta tam i zpět pěšky s dvoukolákem naloženým potřebami pro táboření. Jejich stan „Rakušák“ sloužil ještě nám skautům po celou dobu naší činnosti v letech 1945 až 1949.Podle trampské literatury se scházela skupina pod názvem „Osada mladých snů“ a podle časopisů pro mládež „Mladý hlasatel“ vzniklo i v Luži několik tzv. klubů Mladého hlasatele. Byla to však činnost bez hlubšího programu organizačně odpovídající úrovni 10ti až 15tiletých školáků bez účasti dospělých ( ti měli během války jiné starosti).Těsně před druhou světovou válkou se pan učitel Richter zde snažil založit skautskou buňku či oddíl, ale tato snaha pro zákaz ze strany Němců měla jepičí život. Ke skupině patřili např. J. Pýcha – Mang, A. Nekola a J. Honzík. Zřejmě i další, ale jejich jména se nedochovala.Díky náhodnému setkání naší skupiny kluků (část klubu Mladého hlasatele ze Žižkovy ulice) s J. Pýchou tehdy 16tiletým, který byl skautskou myšlenkou „nakažen“ již dříve, vznikl 6tičlenný klukovský klub „Bobři“. Tento již vykazoval pravidelnou činnost včetně schůzek, měl svou klubovnu, knihovnu a postupně se vybavoval i na táboření. Vzpomínám na slavnostní okamžik, kdy jsme poprvé postavili vypůjčený stan. Program činnosti klubu byl jednak skautský, jednak navazoval na návody uveřejňované v knihách J. Foglara (Hoši od Bobří řeky, Chata v jezerní kotlině apod.) Naše obvyklé tábořiště bylo za „Oborským mlýnem“ a na na „Hawaji“ (plošině mezi Krounkou a skalní stěnou za drtičem pana Kosiny v Dolích), kde jsme se setkávali s vysokomýtskou trampskou osadou Hawaj (odtud jméno místa). Členové klubu Bobrů později tvořili základ druhého skautského oddílu po roce 1945.

Důležité okamžiky v historii skautingu v Luži1945   –    květen – založení 1. oddílu Junáka v Luži K. Kroulíkem – Tapinem a F. Macků                červen – založení 2. oddílu Junáka v Luži J. Pýchou – Mangem                srpen – účast 6ti vybraných členů obou oddílů na lesní škole v Budislavi                3. čtvrtletí – založení dívčího oddílu M. Votroubkovou
1946   –    leden – zahájení činnosti loutkového divadla – zajišťoval 1. oddíl                duben – putovní tábor 2. oddílu o velikonocích po Českomoravské vysočině                květen – oslavy 1. výročí květnové revoluce v Bělé – při výbuchu granátu zraněni 2 junáci                            – zahájení plakátové akce a jednání s MNV o stavbě koupaliště                červenec – jednotýdenní tábor 2. oddílu na Hawaji                                – 20.-28.7. tábor 1. oddílu na Šumavě              září až prosinec – odchod poměrně velkého počtu junáků do škol a do pohraničí, proto sloučen 1. a 2. oddíl                                               v jeden
1947  – leden – středisko Luže má jeden oddíl skautů, jeden oddíl vlčat a šestku skautek Vůdcem střediska                                    je br. J. Pýcha – Mang.                květen – účast na oblastním srazu v Králíkách                červen – účast na oblastním srazu v Chrudimi                            – příjezd brigády 43. oddílu vodních skautů Praha                červenec – účast 3 skautů na táboře v Polici nad Metují (organizátorem bylo středisko Vysoké Mýto                                – putovní tábor 2.oddílu po Českomoravské vysočině                                – odchod br. J. Pýchy – Manga do pohraničí                 srpen – příchod br. Pivce jako střediskového vedoucího                září – velký veřejný táborák v Luži                      – účast na oblastním srazu ve Skutči                říjen – ustavení družiny roverů                prosinec – pro veřejnost sehráno junáky v sokolovně divadlo s názvem Tábor ve Sluneční zátoce
1948     –   květen – 24.5. úspěšně v Luži zorganizován okrskový sraz Junáka s uspořádáním soutěží                             – odchod br. Pivce z Luže, střediskovým vedoucím K. Kroulík – Tapin                 červenec – třítýdenní velmi úspěšný tábor junáků a vlčat v Potštejně
1949   –  červenec – účast asi 20 členů lužského Junáka na „sběrném“ táboře v Bělé nad Radburou organizovaném                                    okrskem Vysoké Mýto                září – prosinec – přechod Junáka pod ČSM, postupná likvidace střediska.

Jak jsme začínaliJak už to na počátku bývá, začínalo se velmi chaoticky. I když skupina Bobrů po osvobození přemýšlela o založení skautského oddílu, byla to asi desítka kluků kolem F. Macků a K. Kroulíka – Tapina, kteří založili oddíl jako první. Pak se připojila skupina druhá víceméně pod vedením Bobrů, a tak vznikl oddíl druhý. A jak se to mezi soupeřícími skupinami kluků stává, spolupracovaly oba oddíly jen tehdy, když to bylo vhodné pro oba. Definitivní rozhodnutí o pořadí a číslech oddílů (který je první a který druhý) nastalo teprve koncem roku 1945 za přispění okrskových funkcionářů.Na počátku nebylo mnoho informací o junáckém programu, a tak se činnost řídila podle kusých informací z předválečných čísel časopisu Junák, popř. našich vlastních představ o skautském životě. Průlom a zásadní obrat nastal, když nás asi 6 (Mang, Patrik, Tapin, Tajk, Ferry a Kejk) absolvovalo lesní školu organizovanou chrudimským oblastním vedením Junáka. Lesní škola se uskutečnila ve srubovém táboře v Budislavi u jednoho ze zdejších rybníků. Vedoucím byl br. Šmidrkal a jednotlivými instruktory byli starší „předváleční“ junáci z Chrudimi. Pamatuji se na několik zážitků, jako např. na strach z vlkodlaků (ve škole bylo několik pistolí, ze kterých jsme si občas vystřelili), ne zrovna nejchutnější stravu, ale hlavně na slib skládaný na škole všemi, kdo ho ještě neměli. Slibový táborák na nás udělal zcela mimořádný dojem. Bylo zajímavé, že nikdo ze starých členů Junáka nechtěl slibovat „nové republice“, protože už tenkrát panoval dojem, že se může politika nekontrolovaně zvrhnout.Z obsahu školení si pamatuji na tvrdé ranní rozcvičky s vyválením se v rose a následným skokem do rybníka, lasování, stavbu stanů na čas, organizaci schůzek, psychologii, hry apod.Kdy byla založena skupina skautek není přesně známo, muselo to být v druhé polovině roku 1945. Vlčata a světlušky tenkrát pravděpodobně neexistovaly. V příloze je několik dochovaných poznámek o činnosti skautek do října 1946, bohužel nedatovaných. Součástí je i seznam skautek v podobě evidence docházky a zřejmě první a asi i poslední číslo „časopisu“ skautek.Jak je zřejmé z dochovaných kronik, do konce roku 1946 existovaly dva oddíly Junáka, oba mající po 2 družinách a cca 18 členech. Po podzimu téhož roku, kdy odešla z Luže řada skautů a skautek do škol a učilišť, došlo ke spojení obou chlapeckých oddílů a vytvoření smečky vlčat. Ze skautek zůstala hlídka o 6ti členkách. Celkem středisko Luže mělo pod vedením br. J. Pýchy – Manga asi 40 členů.Středisko se často zúčastňovalo v krojích oficiálních akcí, kterých byla v prvních letech po osvobození celá řada. Zúčastnili jsme se v r. 1946 vzpomínkových akcí na lužském a dolském hřbitově a hlavně na hřbitově v Bělé, kde bylo pochováno 10 partyzánů, zastřelených během květnových dnů v roce 1945. Bohužel, se při oslavě při výbuchu granátu zranili i dva naši skauti a jejich kamarád, který s granátem manipuloval, zemřel. Velmi dobře při zranění zapracovaly naše skautky.Zúčastňovali jsme se i řady oblastních a okrskových akcí, často je vzpomínám sraz v Chrudimi a Králikách, kde jsme se podíleli i na organizaci a jedna naše hlídka tam byla v závodě druhá.Je nutno konstatovat, že zvláště rok 1946 se vyznačoval velmi intenzivní skautskou činností. Je to zřejmé např. z kroniky družiny Racků, kdy tato družina v období mezi 2.1. a 9.3.1946 měla celkem 14 schůzek a podnikla přes zimní období 9 výprav. Navíc se družiny na svých schůzkách vzájemně navštěvovaly. Některé z epizod stojí za zaznamenání (viz opis zápisu z kroniky Racků o výletě na Velké Dářko 24.-26.5.1946).
Z mimořádných činností je nutné vyzvednout hraní loutkového divadla 1. oddílem. Sedm let opuštěné loutkové divadlo patřící Sokolu bylo dočasně předáno Junákům s tím, že nad používáním bude bdít někdo dospělý. Uvolil se starý loutkoherec pan učitel Vaňous. Hrát se začalo počátkem roku 1946 a sezóna trvala do konce března. V příštím roce se sice pokračovalo, ale s menší návštěvností, a nadále bylo hraní loutkového divadla ukončeno.Zajímavou epizodou byl i „Boj o koupaliště“, který zahájil 2. oddíl na jaře 1946. Protože v Luži neexistovalo vhodné koupaliště, chtěl jeho stavbu oddíl vyprovokovat. Byla namalována řada plakátů s vhodným veršováním a tyto chtěl oddíl vylepit po Luži. Po slibu výstavby koupaliště ze strany MNV se od vylepování upustilo. Bohužel, akce neměla žádoucí účinek, i když jsme sami začali koupaliště na řece budovat. Bez pomoci strojů naše malé skautské síly na to nestačily. (Viz opis zápisu z kroniky v příloze – příspěvek br. Manga).V roce 1945 se prakticky konaly pouze dvoudenní výlety s přespáním, zatím z materiálních důvodů se letní tábor neuskutečnil.V roce 1946, jak vypovídá rozvrh prací na táboře připojený ke kronice, uskutečnil první oddíl tábor na Šumavě. Asi jeden týden tábořil i druhý oddíl na Hawaji, ale na něj zbyly pouze vzpomínky. Během prázdnin se také několik členů zúčastňovalo večerní školy na okrsku ve Vysokém Mýtě, kam se denně dojíždělo z Luže na kolách.V roce 1947 se samostatný tábor neuskutečnil. 7.7. odjeli 3 lužští členové (Aťa, Kord a Míša) na tábor s vysokomýtským oddílem do Police nad Metují. Tábor byl hodnocen velmi pozitivně. Několik členů absolvovalo v tomto roce putovní tábor po Českomoravské vysočině – Dářko, Sykovec, Pernštejn, údolí Svratky, kde jsme často přespávali ve skautských táborech, což vedlo k řadě dlouhodobých přátelství (např. se skauty z Poličky).Koncem července 1947 se se střediskem rozloučil bratr Mang, který se odstěhoval do pohraničí.
Přínos a činnost za éry br. PivceDne 1.8.1947 obdrželo středisko dopis od nového lékaře v dětské tuberkulosní léčebně na Košumberku MUDr. Rudolfa Pivce, který skautingu v Luži nabízel spolupráci. Díky jeho zkušenostem (byl m.j. spisovatel a dramatik) a dlouholeté skautské praxi v Rychnově nad Kněžnou, se stal naším skautským vůdcem. Skautská práce dostala jiný charakter. Jednak se obohatil vnitřní obsah činnosti a nastala podstatně větší ukázněnost, jednak se rozšířila vnější spolupráce, a to jak s okrskem a oblastí, tak i se sousedními středisky. Mnoho nového přinesla do činnosti skautek i jeho žena, také dlouholetá skautka.Už v září 1947 se konal dobře připravený veřejný táborák na bývalém hřišti DTJ, kde se sešlo asi 200 diváků a který měl mimořádný úspěch. Dále se středisko zúčastnilo okrskového srazu skautů ve Skutči ve dnech 20.-21.9.1947, který, podle vyjádření br. Pivce, nebyl dobře organizován. Naše středisko se podílelo účastí na táboráku a jednou hlídkou v soutěži skautských znalostí.K jakým změnám v činnosti střediska došlo svědčí i skutečnost, že již na podzim 1947 dvě skupiny skautů vyhledávaly tábořiště pro rok 1948.Později se začalo s přípravou na sehrání divadla ze skautského života „Tábor ve sluneční zátoce“, které bylo po dlouhé řadě zkoušek realizováno počátkem prosince 1947 na jevišti ochotnického divadla v Luži. Divadlo mělo úspěch a diváci tleskali i při otevřené scéně. O mimořádném podílu br. Pivce není nutné příliš pochybovat. Dne 21.12.1947 byla lužskými ochotníky sehrána jeho hra „Vítězná paleta“, k jejímuž úspěchu přispěli dlouhým potleskem i členové střediska a vyvoláním autora na scénu.Vyvrcholením činnosti Junáků za vedení br. Pivce bylo konání okrskového srazu dne 24.5.1948 v Luži. Součástí byl i průvod městem (viz foto) a soutěže pořádané hlavně na bývalém fotbalovém hřišti u Kabrhelova mlýna.Bohužel, hned po srazu se br. Pivec z Luže odstěhoval do Rychnova nad Kněžnou, kde pokračoval jak ve skautské a později turistické, tak i spisovatelské činnosti.

Závěrečné obdobíPo odchodu br. Pivce se střediska ujal br. Tapin a vedoucím oddílu se stal Aťa.Nejnáročnější a také poměrně nejúspěšnější akcí celé poválečné činnosti byl třínedělní tábor skautů v údolí mezi Potštejnem a Liticemi u Divoké Orlice. Celý program činnosti odpovídal správným skautským zásadám. Snad jen delší doba výstavby, četné personální změny ve vedení a časté návštěvy vybočovali z obvyklosti. Zpočátku vedl tábor Tapin, v druhé polovině Kejk, mezi návštěvy patřil bývalý střediskový Mang, Můsa a řada dalších. Částečnou nevýhodou byla na táboře přítomnost několika vlčat, čemuž se musel program přizpůsobit.Nesnadný byl i jídelníček vzhledem k tehdy panujícímu lístkovému systému. Na dochovaných fotografiích je patrná tehdejší skromná výstavba tábora, neboť s vyjímkou dřeva z lesa bylo nutné vše dopravovat více jak kilometrovou polní a lesní cestou s prudkým kopcem. Zvlášť náročná byla z tohoto hlediska i likvidace tábora, protože nakonec jsme na táboře zůstali pouze dva starší 14 let. Škoda, že se z tohoto tábora nezachovala celá táborová kronika !Zbytek roku 1948 a počátek 1949 je již poznamenán postupující normalizací. Opět jsme změnili klubovnu, kterou jsme sdíleli s ČSM, a kde nás často navštěvovali jejich členové, snažící se nás přesvědčit o vstupu do ČSM, o využití sovětské literatury a zkušeností pionýrů a harcerů.Ještě v létě 1949 se oddíl spolu s několika vlčaty zúčastnil tzv. sběrného tábora v Bělé nad Radbuzou, organizovaného okrskem ve Vysokém Mýtě. Náš úsek tábora vedl Aťa. A protože nebylo co sbírat, konal se správný skautský program.Přechod do ČSM a konec skautské činnosti nebyl vlastně příliš násilný, neboť se vyznačoval nezájmem o tuto změnu u většiny bývalých členů. Většina hmotných statků, které střediska vlastnilo, nebylo oficiálně evidováno, a tak automaticky přešlo pod ČSM. Nebylo toho mnoho, protože většina vybavení byla soukromá.Oficiálná zakončení skautské činnosti se v Luži nekonalo.
Opisy některých částí kronikyZ prvního období skautingu v Luži v letech 1945 až 1949 se zachovaly jen zlomky písemné dokumentace jako jsou kroniky, táborové rozkazy či zlomky časopisů vydávaných členy. Nejobsáhlejší jsou kroniky, které sice nepopisují celé toto období, ale vypovídají podrobněji alespoň o některých úsecích tehdejší skautské činnosti.
Výlet na Velké Dářko 24. – 26.5.1947V sobotu ve dvě hodiny jsme se sešli na Chlumku. Bylo nás celkem čtrnáct : Mang, Tapin, Kejk, Patrik, Ferry, Kord, Jim, Čmelák, Véna, Kudrlinka, Míša, Bob, Lišák a Jandík.Ve čtvrt na tři jsme vyšli ke Skutči. Naším cílem bylo Velké Dářko. Po cestě na konec lesa jsme museli asi třikrát zastavit a předělávat torny, poněvadž některým z nich padaly věci. Na konci lesa jsme si chvíli sedli, zatím co Tapin a Kord šli dále, aby koupili lístky. Za chvíli jsme se zvedli a dali se na další pouť ke Skutči. Ke konci Skutče již Bob a Lišák nemohli, proto jim Mang a Kejk vzali torny. Když jsme přicházeli k nádraží, měli jsme již jazyky vyplažené až na boty, ale ještě jsme přidali, neboť jsme slyšeli pískat nějaký vlak. Měli jsme však štěstí, něboť náš vlak to nebyl. Tapin měl již koupeny lístky. Za chvíli k nám přišel přednosta stanice a ptal se, kdo je velitel. Tapin něco „čul“, a proto ukázal na Manga. Přednosta se ho ptal, jestli je pan Kroulík, to Mang ukázal na Tapina. Přednosta se postavil před Tapina a začal lát : „Podruhé, jestli se tohle stane, když vám telefonuji, abyste si přijel pro slevu, a vy nepřijedete, tak vás zavřu do chlívka k praseti. A půjdete ještě do kanceláře zaplatit telefon!“Přednosta odešel a Tapin musel klusat do kanceláře platit za telefonování. Vlak přijel asi za čtvrt hodiny. Nasedli jsme a již se jelo. Cesta vlakem uběhla bez všelijakých příhod. Stanice, v níž jsme zakotvili, se jmenovala Ždírec – Krucemburk. Za městem zase někteří silnější bratři vzali těm menším torny. V poli dostal Ferry a Míša od Manga mapu s rozkazem jíti napřed a určovati cestu. Asi po pěti kilometrech jsme se dostali na malé místečko jako stvořené pro naše stany. Než jsme vše připravili ku spánku, byla již tma. Povečeřeli jsme, Mang rozdělil hlídky a šlo se spát.Ráno, když jsme se probudili, bylo asi šest hodin. Leželi jsme ještě, ale už se nehlídalo. Za chvíli jsme vylezli ze stanů a na Tapinově stanu jsme objevili toto : „MAGISTRÁT I. oddílu – úřední hodiny kdykoliv „Asi o půl sedmé byla ranní rozcvička. Po čtvrthodince jsme se nasnídali a balili stany. O půl osmé byl nástup a odchod. Za chvíli jsme přišli k Malému Dářku, které ač se nazývá malé, je tak velké, že jsme jej přehlédli. Ihned jsme šli dále a přišli jsme až k vesnici „Panská Bída“, odkud jsme již viděli Velké Dářko. Když jsme přišli k němu, poznali jsme, že je vypuštěno. Někdo dal návrh, aby se šlo přes ně. Asi do čtvrtiny to šlo, ale pak jsme se bořili čím dál tím víc. Někteří se zuli, protože jsme asi uprostřed zapadali až po kůtka. Když jsme přešli, museli jsme si odpočinout. Mang řekl, že půjdeme k Železnému rybníku, ten že jistě vypuštěný nebude. My jsme mysleli, jaký kus ještě půjdeme, ale přešli jsme silnici a byli jsme na místě. Postavili jsme stany a šli vařit oběd. Mang říkal, že mají ve stanu pařez. Za chvíli měli na stanu tento inzerát : „Přijme se ještě jeden pařez na byt. „Levně.“Po obědě se vše připravovalo na slibový táborový oheň. Do večera měl již každý volno. Večer bylo vše takové divné, žádný nemluvil. Když jsme pak přistupovali k ohni, bylo nám jaksi divně. Myslím, že to byla má nejkrásnější chvíle v životě, když jsem u plamenů táborového ohně a před československou vlajkou sliboval to, co káže slib.Potom jsme všichni vlezli do stanů, neboť Mang řekl, že hlídky nebudou. Ráno jsme se rozhodli, že Mang, Kejk a Patrik půjdou dále přes Vysočinu a my rovnou domů. Sbalili jsme stany a rozloučili se s nimi, neboť oni šli úplně na druhou stranu než my. Asi za hodinu jsme přišli do Radostína, kde Bob našel rumunskou přilbu a hned si ji vzal na hlavu. Bylo to směšné, neboť hlava mu nebyla ani vidět.Do Ždírce – Krucemburku jsme došli a již jel vlak. Vlakem jsme se dostali do Skutče a ze Skutče jsme jeli autobusem. Domů jsme se dostali asi v jednu hodinu.
Boj o koupaliště 1946 – 1947Bude tomu právě rok, co jsme zahájili větší kampaň pro postavení koupaliště. Této stále aktuelní otázce „města Luže“. Bude nebo nebude ? Doufáme pevně, že ano. Pustíme se letos do boje znovu a s většími silami. Přesvědčíme rozhodující činitele o nutnosti tohoto zařízení a snad se dočkáme již letos.Pokusím se vám vypsat, jak jsme před rokem vedli boj. Základy této mohutné akce byly dány prvního máje na louce za mostem u Kvášových. Plácali jsme se v mělké vodě a slunili na břehu. Řeč se dostala k lužskému koupališti, předmětu bouřlivých debat našich předků, dědů a praprapradědů. Ti však bohužel chtěli jen debatovat, my uskutečňovat. Z návrhů jsme vybrali jeden : vylepíme přes noc ručně malované plakáty a opatrně se zeptáme MNV, co je s koupalištěm. Druhý den zaznamenávali místní papírníci zvýšenou potřebu balících papírů, barev a tuží. Klubovna se změnila v malírnu. Řada místních a oddílových básníků byla zaměstnána skládáním veršů pod kresby na plakáty. Přebornictví získali bratři Můsa a Háček a plným právem by zasloužili odborku za práce malířské a natěračské.Při oslavě pátého května jmenoval předseda MNV věci, které MNV hodlal v příštím roce uskutečnit. To, že nejmenoval koupaliště, nás povzbudilo k intenzivnější práci. Druhý den bylo v klubovně velmi živo, horečně se pracovalo do noci. Caramba dostal nápad poslat na zasedání rady jeden plakát. Byl vybrán polozkažený, představující chlapce dělajícího stojku v lavoru, při čemž mu rodná máť leje na nohy z hrnku vodu. Nápis zněl „Myjem se v lavoru, nohama nahoru.Na podlaze samá kaluž, tahle hanba padá na Lůž !Proč tu není koupaliště ?“Caramba opálený plakát přivázal na kliku dveří, za kterými zasedala rada. Druhý den bylo na radnici živo, bylo možno spatřit originál plakátu, který putoval ještě na jednu schůzi. MNV věda, že plakátů je více, slíbil postavit koupaliště.Skončilo „Velké malování“. Plakáty nebyly vyvěšeny. MNV však zůstal pouze u slibu.
Oddíl v léčebně na Košumberku (Junák, 30. října 1947)Snad málokdo ví o 1. oddílu junáků, jehož všichni členové jsou pacienty a který úspěšně rozvíjí svou činnost v ústavě pro tuberbulosní děti na Košumberku.Založil ho br. Vladimír Tůma, dřívější rádce družiny ve Slaném. Malá družina „Bobrů“ se těžce probíjela počátečními nesnázemi. Zvláště velkou oporou byl chlapcům pan primař Hoppe, jeden z těch, kteří se zúčastnili prvních Svojsíkových táborů společně s básníkem Jiřím Wolkerem.Většina bratrů je připoutána na lůžko, stižená kostní tuberkulosou. S junáckým světem je spojují skautské časopisy a obsáhlá korenspondence. Každá skupina je umístěna v jednom větším podle svého vkusu upraveném pokoji. Při družinových schůzkách, které se konají dvakrát týdně, se mimo probírání teorie hrají různé hry, z nichž nejoblíbenější je hra Setonova. Větší potíže jsou však se schůzkami oddílovými, na které musí být bratři přinášeni na nosítkách.Oddíl velmi dobře propaguje po ústavě skautskou myšlenku a přinesl již také první ovoce. Ustavují se další družiny. Dnes má oddíl již pět družin. Tlumočím vám jejich srdečné pozdravy.
Zdeněk. Š.Tuto historii lužského střediska dle dochovaných částí kronik, deníků a hlavně vzpomínek bývalých členů zpracoval a pro budoucí čtenáře zachoval br. Ing. Zdeněk Miklas – Kejk. Patří mu za to velký dík !
Hana Zlesáková – vůdce střediska

Obnovení činnosti Junáka v LužiČinnost skautského střediska v Luži byla obnovena 7.1.1990 po dvaačtyřicetileté odmlce. V letech 1968 – 1970 Junák v Luži nepracoval, takže zde nebyla skupina místních činovníků, kteří by byli vychováni v oddílech v 70. letech, ani v Luži nepracovaly jiné organizace, které by skrytě navazovaly na skautskou výchovu.Za jakéhosi předchůdce Junáka v Luži lze považovat turistický kroužek „Stopa“, který v roce 1987 založili při místní ZŠ mladí učitelé biologie, manželé Marcela a Vladimír Lemberkovi. Oni i další zakládající členové Junáka byli lidé, kteří se se skautskou ideou většinou setkali na jiných místech a souhrou osudu se sešli v pravý čas na pravém místě, tzn. v kostele sv. Bartoloměje v Luži na nedělní podvečerní schůzce či besedě o skautingu.Jak se později ukázalo, nejednalo se o nezávaznou besedu, ale o ustavení střediska. Středisko ustavovali tři členové ORJ z Chrudimi – br. Miloš Mecner (předseda ORJ), br. Lubor Burka (organizační zpravodaj) a br. Míra Kučera (výchovný zpravodaj). Přes počáteční zmatky se nakonec přece jen podařilo ustavit střediskovou radu ve složení :
Ludmila Bártová – vůdce střediskaMarcela Lemberková – vých. zpravodaj pro dívčí kmenVladimír Lemberk – vých. zpravodaj pro chlapecký kmen Ing. Františka Doležalová – organizační zpravodajP. Václav Hejčl – tajemníkJiří Kudláček – hospodář (navržen v nepřítomnosti, funkci přijal).Hned na další schůzce, kterou jsme si dohodli už za dva dny na 9.1. v bytě Lemberkových, se k nám připojil Jiří Kudláček, který se chopil financí. O týden později se na další schůzce sešli, kromě již jmenovaných, Veronika Jungová, Václav Volejník, Milan Lenner, Jana a Borek Brázdovi, Lída Baťová, Jana Laštovková, Laďka Hrubá, Tomáš Baťa, Jirka Bureš a Josef Rusňák. Takže jsme byli pohromadě středisková rada, vedoucí oddílů a několik budoucích rádců. Vytvořili jsme jednoduché schéma budoucí organizace, které vlastně funguje dodnes. Vznikl oddíl skautů a skautek, roj světlušek, smečka vlčat a o něco později i oddíl oldskautů.V této době už také probíhalo jednání s Obecním úřadem o získání klubovny. Jediným vhodným a volným objektem bylo sídlo bývalé Jednoty na náměstí, který se nám podařilo získat a který jsme si postupně začali vlastními silami upravovat a vybavovat. Během jara 1990 se k nám připojili další činovníci, z nichž někteří dodnes tvoří jádro střediska. Jsou to : Hana a Karel Zlesákovi, Marie Nosková, Jana Biharyová, František Bárta a Zdeněk Miklas.Po náboru dětí v sobotu 3.3., kdy se zájemci vydali po startu Pod Linduší, kolem Paletínské kaple až k Žižkovu stolu a cestou plnily různé úkoly a nástrahy, mělo naše středisko zaregistrováno 105 členů a další se stále hlásili.A tak to všechno začalo…

HISTORIE STŘEDISKAHistorie skautingu v Luži v letech 1945 – 1949

Je všeobecně známé, že lidská paměť je velmi nespolehlivá. A navíc v našem případě existuje jen velmi málo dokumentů, které by mohly sloužit jako podklad pro sepsání věrohodné historie lužského skautingu v těch několika poválečných letech, kdy se mu bylo možno věnovat. Čtěme proto následující řádky jenom jako směs skutečných historických faktů a subjektivních vzpomínek několika málo pamětníků.Činnost mládeže před r. 1945 se v Luži omezovala na tradiční Sokol, kam řada z nás chodila již od 4 let, ale ten byl během války zakázaný. Nedostatek mimoškolní činnosti u mládeže se snažili využít i hasiči, kteří založili poměrně velké družstvo, kde s chlapci nacvičovali nejen zásahy při hašení, ale organizovali i noční vycházky a hry.I když v Luži obdoba trampské osady nevznikla, řada dospívající mládeže k podobnému využití volného času tíhla. Byly to malé skupinky vznikající kolem chat, přírodních kluboven či ze zájmu o společně prožité prázdniny. Ne zcela neznámou je skutečnost, že parta kolem F. Bělohoubka se vydávala několik let k táboření na Sykovec. Nevadila jim ani cesta tam i zpět pěšky s dvoukolákem naloženým potřebami pro táboření. Jejich stan „Rakušák“ sloužil ještě nám skautům po celou dobu naší činnosti v letech 1945 až 1949.Podle trampské literatury se scházela skupina pod názvem „Osada mladých snů“ a podle časopisů pro mládež „Mladý hlasatel“ vzniklo i v Luži několik tzv. klubů Mladého hlasatele. Byla to však činnost bez hlubšího programu organizačně odpovídající úrovni 10ti až 15tiletých školáků bez účasti dospělých ( ti měli během války jiné starosti).Těsně před druhou světovou válkou se pan učitel Richter zde snažil založit skautskou buňku či oddíl, ale tato snaha pro zákaz ze strany Němců měla jepičí život. Ke skupině patřili např. J. Pýcha – Mang, A. Nekola a J. Honzík. Zřejmě i další, ale jejich jména se nedochovala.Díky náhodnému setkání naší skupiny kluků (část klubu Mladého hlasatele ze Žižkovy ulice) s J. Pýchou tehdy 16tiletým, který byl skautskou myšlenkou „nakažen“ již dříve, vznikl 6tičlenný klukovský klub „Bobři“. Tento již vykazoval pravidelnou činnost včetně schůzek, měl svou klubovnu, knihovnu a postupně se vybavoval i na táboření. Vzpomínám na slavnostní okamžik, kdy jsme poprvé postavili vypůjčený stan. Program činnosti klubu byl jednak skautský, jednak navazoval na návody uveřejňované v knihách J. Foglara (Hoši od Bobří řeky, Chata v jezerní kotlině apod.) Naše obvyklé tábořiště bylo za „Oborským mlýnem“ a na na „Hawaji“ (plošině mezi Krounkou a skalní stěnou za drtičem pana Kosiny v Dolích), kde jsme se setkávali s vysokomýtskou trampskou osadou Hawaj (odtud jméno místa). Členové klubu Bobrů později tvořili základ druhého skautského oddílu po roce 1945.Důležité okamžiky v historii skautingu v Luži1945   –    květen – založení 1. oddílu Junáka v Luži K. Kroulíkem – Tapinem a F. Mackůčerven – založení 2. oddílu Junáka v Luži J. Pýchou – Mangemsrpen – účast 6ti vybraných členů obou oddílů na lesní škole v Budislavi3. čtvrtletí – založení dívčího oddílu M. Votroubkovou1946   –    leden – zahájení činnosti loutkového divadla – zajišťoval 1. oddílduben – putovní tábor 2. oddílu o velikonocích po Českomoravské vysočiněkvěten – oslavy 1. výročí květnové revoluce v Bělé – při výbuchu granátu zraněni 2 junáci- zahájení plakátové akce a jednání s MNV o stavbě koupalištěčervenec – jednotýdenní tábor 2. oddílu na Hawaji- 20.-28.7. tábor 1. oddílu na Šumavězáří až prosinec – odchod poměrně velkého počtu junáků do škol a do pohraničí, proto sloučen 1. a 2. oddíl                                               v jeden1947  – leden – středisko Luže má jeden oddíl skautů, jeden oddíl vlčat a šestku skautek Vůdcem střediska                                    je br. J. Pýcha – Mang.květen – účast na oblastním srazu v Králíkáchčerven – účast na oblastním srazu v Chrudimi- příjezd brigády 43. oddílu vodních skautů Prahačervenec – účast 3 skautů na táboře v Polici nad Metují (organizátorem bylo středisko Vysoké Mýto- putovní tábor 2.oddílu po Českomoravské vysočině- odchod br. J. Pýchy – Manga do pohraničísrpen – příchod br. Pivce jako střediskového vedoucíhozáří – velký veřejný táborák v Luži- účast na oblastním srazu ve Skutčiříjen – ustavení družiny roverůprosinec – pro veřejnost sehráno junáky v sokolovně divadlo s názvem Tábor ve Sluneční zátoce1948     –   květen – 24.5. úspěšně v Luži zorganizován okrskový sraz Junáka s uspořádáním soutěží- odchod br. Pivce z Luže, střediskovým vedoucím K. Kroulík – Tapinčervenec – třítýdenní velmi úspěšný tábor junáků a vlčat v Potštejně 1949   –  červenec – účast asi 20 členů lužského Junáka na „sběrném“ táboře v Bělé nad Radburou organizovaném                                    okrskem Vysoké Mýtozáří – prosinec – přechod Junáka pod ČSM, postupná likvidace střediska.Jak jsme začínaliJak už to na počátku bývá, začínalo se velmi chaoticky. I když skupina Bobrů po osvobození přemýšlela o založení skautského oddílu, byla to asi desítka kluků kolem F. Macků a K. Kroulíka – Tapina, kteří založili oddíl jako první. Pak se připojila skupina druhá víceméně pod vedením Bobrů, a tak vznikl oddíl druhý. A jak se to mezi soupeřícími skupinami kluků stává, spolupracovaly oba oddíly jen tehdy, když to bylo vhodné pro oba. Definitivní rozhodnutí o pořadí a číslech oddílů (který je první a který druhý) nastalo teprve koncem roku 1945 za přispění okrskových funkcionářů.Na počátku nebylo mnoho informací o junáckém programu, a tak se činnost řídila podle kusých informací z předválečných čísel časopisu Junák, popř. našich vlastních představ o skautském životě. Průlom a zásadní obrat nastal, když nás asi 6 (Mang, Patrik, Tapin, Tajk, Ferry a Kejk) absolvovalo lesní školu organizovanou chrudimským oblastním vedením Junáka. Lesní škola se uskutečnila ve srubovém táboře v Budislavi u jednoho ze zdejších rybníků. Vedoucím byl br. Šmidrkal a jednotlivými instruktory byli starší „předváleční“ junáci z Chrudimi. Pamatuji se na několik zážitků, jako např. na strach z vlkodlaků (ve škole bylo několik pistolí, ze kterých jsme si občas vystřelili), ne zrovna nejchutnější stravu, ale hlavně na slib skládaný na škole všemi, kdo ho ještě neměli. Slibový táborák na nás udělal zcela mimořádný dojem. Bylo zajímavé, že nikdo ze starých členů Junáka nechtěl slibovat „nové republice“, protože už tenkrát panoval dojem, že se může politika nekontrolovaně zvrhnout.Z obsahu školení si pamatuji na tvrdé ranní rozcvičky s vyválením se v rose a následným skokem do rybníka, lasování, stavbu stanů na čas, organizaci schůzek, psychologii, hry apod.Kdy byla založena skupina skautek není přesně známo, muselo to být v druhé polovině roku 1945. Vlčata a světlušky tenkrát pravděpodobně neexistovaly. V příloze je několik dochovaných poznámek o činnosti skautek do října 1946, bohužel nedatovaných. Součástí je i seznam skautek v podobě evidence docházky a zřejmě první a asi i poslední číslo „časopisu“ skautek.Jak je zřejmé z dochovaných kronik, do konce roku 1946 existovaly dva oddíly Junáka, oba mající po 2 družinách a cca 18 členech. Po podzimu téhož roku, kdy odešla z Luže řada skautů a skautek do škol a učilišť, došlo ke spojení obou chlapeckých oddílů a vytvoření smečky vlčat. Ze skautek zůstala hlídka o 6ti členkách. Celkem středisko Luže mělo pod vedením br. J. Pýchy – Manga asi 40 členů.Středisko se často zúčastňovalo v krojích oficiálních akcí, kterých byla v prvních letech po osvobození celá řada. Zúčastnili jsme se v r. 1946 vzpomínkových akcí na lužském a dolském hřbitově a hlavně na hřbitově v Bělé, kde bylo pochováno 10 partyzánů, zastřelených během květnových dnů v roce 1945. Bohužel, se při oslavě při výbuchu granátu zranili i dva naši skauti a jejich kamarád, který s granátem manipuloval, zemřel. Velmi dobře při zranění zapracovaly naše skautky.Zúčastňovali jsme se i řady oblastních a okrskových akcí, často je vzpomínám sraz v Chrudimi a Králikách, kde jsme se podíleli i na organizaci a jedna naše hlídka tam byla v závodě druhá.Je nutno konstatovat, že zvláště rok 1946 se vyznačoval velmi intenzivní skautskou činností. Je to zřejmé např. z kroniky družiny Racků, kdy tato družina v období mezi 2.1. a 9.3.1946 měla celkem 14 schůzek a podnikla přes zimní období 9 výprav. Navíc se družiny na svých schůzkách vzájemně navštěvovaly. Některé z epizod stojí za zaznamenání (viz opis zápisu z kroniky Racků o výletě na Velké Dářko 24.-26.5.1946).Z mimořádných činností je nutné vyzvednout hraní loutkového divadla 1. oddílem. Sedm let opuštěné loutkové divadlo patřící Sokolu bylo dočasně předáno Junákům s tím, že nad používáním bude bdít někdo dospělý. Uvolil se starý loutkoherec pan učitel Vaňous. Hrát se začalo počátkem roku 1946 a sezóna trvala do konce března. V příštím roce se sice pokračovalo, ale s menší návštěvností, a nadále bylo hraní loutkového divadla ukončeno.Zajímavou epizodou byl i „Boj o koupaliště“, který zahájil 2. oddíl na jaře 1946. Protože v Luži neexistovalo vhodné koupaliště, chtěl jeho stavbu oddíl vyprovokovat. Byla namalována řada plakátů s vhodným veršováním a tyto chtěl oddíl vylepit po Luži. Po slibu výstavby koupaliště ze strany MNV se od vylepování upustilo. Bohužel, akce neměla žádoucí účinek, i když jsme sami začali koupaliště na řece budovat. Bez pomoci strojů naše malé skautské síly na to nestačily. (Viz opis zápisu z kroniky v příloze – příspěvek br. Manga).V roce 1945 se prakticky konaly pouze dvoudenní výlety s přespáním, zatím z materiálních důvodů se letní tábor neuskutečnil.V roce 1946, jak vypovídá rozvrh prací na táboře připojený ke kronice, uskutečnil první oddíl tábor na Šumavě. Asi jeden týden tábořil i druhý oddíl na Hawaji, ale na něj zbyly pouze vzpomínky. Během prázdnin se také několik členů zúčastňovalo večerní školy na okrsku ve Vysokém Mýtě, kam se denně dojíždělo z Luže na kolách.V roce 1947 se samostatný tábor neuskutečnil. 7.7. odjeli 3 lužští členové (Aťa, Kord a Míša) na tábor s vysokomýtským oddílem do Police nad Metují. Tábor byl hodnocen velmi pozitivně. Několik členů absolvovalo v tomto roce putovní tábor po Českomoravské vysočině – Dářko, Sykovec, Pernštejn, údolí Svratky, kde jsme často přespávali ve skautských táborech, což vedlo k řadě dlouhodobých přátelství (např. se skauty z Poličky).Koncem července 1947 se se střediskem rozloučil bratr Mang, který se odstěhoval do pohraničí.Přínos a činnost za éry br. PivceDne 1.8.1947 obdrželo středisko dopis od nového lékaře v dětské tuberkulosní léčebně na Košumberku MUDr. Rudolfa Pivce, který skautingu v Luži nabízel spolupráci. Díky jeho zkušenostem (byl m.j. spisovatel a dramatik) a dlouholeté skautské praxi v Rychnově nad Kněžnou, se stal naším skautským vůdcem. Skautská práce dostala jiný charakter. Jednak se obohatil vnitřní obsah činnosti a nastala podstatně větší ukázněnost, jednak se rozšířila vnější spolupráce, a to jak s okrskem a oblastí, tak i se sousedními středisky. Mnoho nového přinesla do činnosti skautek i jeho žena, také dlouholetá skautka.Už v září 1947 se konal dobře připravený veřejný táborák na bývalém hřišti DTJ, kde se sešlo asi 200 diváků a který měl mimořádný úspěch. Dále se středisko zúčastnilo okrskového srazu skautů ve Skutči ve dnech 20.-21.9.1947, který, podle vyjádření br. Pivce, nebyl dobře organizován. Naše středisko se podílelo účastí na táboráku a jednou hlídkou v soutěži skautských znalostí.K jakým změnám v činnosti střediska došlo svědčí i skutečnost, že již na podzim 1947 dvě skupiny skautů vyhledávaly tábořiště pro rok 1948.Později se začalo s přípravou na sehrání divadla ze skautského života „Tábor ve sluneční zátoce“, které bylo po dlouhé řadě zkoušek realizováno počátkem prosince 1947 na jevišti ochotnického divadla v Luži. Divadlo mělo úspěch a diváci tleskali i při otevřené scéně. O mimořádném podílu br. Pivce není nutné příliš pochybovat. Dne 21.12.1947 byla lužskými ochotníky sehrána jeho hra „Vítězná paleta“, k jejímuž úspěchu přispěli dlouhým potleskem i členové střediska a vyvoláním autora na scénu.Vyvrcholením činnosti Junáků za vedení br. Pivce bylo konání okrskového srazu dne 24.5.1948 v Luži. Součástí byl i průvod městem (viz foto) a soutěže pořádané hlavně na bývalém fotbalovém hřišti u Kabrhelova mlýna.Bohužel, hned po srazu se br. Pivec z Luže odstěhoval do Rychnova nad Kněžnou, kde pokračoval jak ve skautské a později turistické, tak i spisovatelské činnosti.Závěrečné obdobíPo odchodu br. Pivce se střediska ujal br. Tapin a vedoucím oddílu se stal Aťa.Nejnáročnější a také poměrně nejúspěšnější akcí celé poválečné činnosti byl třínedělní tábor skautů v údolí mezi Potštejnem a Liticemi u Divoké Orlice. Celý program činnosti odpovídal správným skautským zásadám. Snad jen delší doba výstavby, četné personální změny ve vedení a časté návštěvy vybočovali z obvyklosti. Zpočátku vedl tábor Tapin, v druhé polovině Kejk, mezi návštěvy patřil bývalý střediskový Mang, Můsa a řada dalších. Částečnou nevýhodou byla na táboře přítomnost několika vlčat, čemuž se musel program přizpůsobit.Nesnadný byl i jídelníček vzhledem k tehdy panujícímu lístkovému systému. Na dochovaných fotografiích je patrná tehdejší skromná výstavba tábora, neboť s vyjímkou dřeva z lesa bylo nutné vše dopravovat více jak kilometrovou polní a lesní cestou s prudkým kopcem. Zvlášť náročná byla z tohoto hlediska i likvidace tábora, protože nakonec jsme na táboře zůstali pouze dva starší 14 let. Škoda, že se z tohoto tábora nezachovala celá táborová kronika !Zbytek roku 1948 a počátek 1949 je již poznamenán postupující normalizací. Opět jsme změnili klubovnu, kterou jsme sdíleli s ČSM, a kde nás často navštěvovali jejich členové, snažící se nás přesvědčit o vstupu do ČSM, o využití sovětské literatury a zkušeností pionýrů a harcerů.Ještě v létě 1949 se oddíl spolu s několika vlčaty zúčastnil tzv. sběrného tábora v Bělé nad Radbuzou, organizovaného okrskem ve Vysokém Mýtě. Náš úsek tábora vedl Aťa. A protože nebylo co sbírat, konal se správný skautský program.Přechod do ČSM a konec skautské činnosti nebyl vlastně příliš násilný, neboť se vyznačoval nezájmem o tuto změnu u většiny bývalých členů. Většina hmotných statků, které střediska vlastnilo, nebylo oficiálně evidováno, a tak automaticky přešlo pod ČSM. Nebylo toho mnoho, protože většina vybavení byla soukromá.Oficiálná zakončení skautské činnosti se v Luži nekonalo.Opisy některých částí kronikyZ prvního období skautingu v Luži v letech 1945 až 1949 se zachovaly jen zlomky písemné dokumentace jako jsou kroniky, táborové rozkazy či zlomky časopisů vydávaných členy. Nejobsáhlejší jsou kroniky, které sice nepopisují celé toto období, ale vypovídají podrobněji alespoň o některých úsecích tehdejší skautské činnosti.Výlet na Velké Dářko 24. – 26.5.1947V sobotu ve dvě hodiny jsme se sešli na Chlumku. Bylo nás celkem čtrnáct : Mang, Tapin, Kejk, Patrik, Ferry, Kord, Jim, Čmelák, Véna, Kudrlinka, Míša, Bob, Lišák a Jandík.Ve čtvrt na tři jsme vyšli ke Skutči. Naším cílem bylo Velké Dářko. Po cestě na konec lesa jsme museli asi třikrát zastavit a předělávat torny, poněvadž některým z nich padaly věci. Na konci lesa jsme si chvíli sedli, zatím co Tapin a Kord šli dále, aby koupili lístky. Za chvíli jsme se zvedli a dali se na další pouť ke Skutči. Ke konci Skutče již Bob a Lišák nemohli, proto jim Mang a Kejk vzali torny. Když jsme přicházeli k nádraží, měli jsme již jazyky vyplažené až na boty, ale ještě jsme přidali, neboť jsme slyšeli pískat nějaký vlak. Měli jsme však štěstí, něboť náš vlak to nebyl. Tapin měl již koupeny lístky. Za chvíli k nám přišel přednosta stanice a ptal se, kdo je velitel. Tapin něco „čul“, a proto ukázal na Manga. Přednosta se ho ptal, jestli je pan Kroulík, to Mang ukázal na Tapina. Přednosta se postavil před Tapina a začal lát : „Podruhé, jestli se tohle stane, když vám telefonuji, abyste si přijel pro slevu, a vy nepřijedete, tak vás zavřu do chlívka k praseti. A půjdete ještě do kanceláře zaplatit telefon!“Přednosta odešel a Tapin musel klusat do kanceláře platit za telefonování. Vlak přijel asi za čtvrt hodiny. Nasedli jsme a již se jelo. Cesta vlakem uběhla bez všelijakých příhod. Stanice, v níž jsme zakotvili, se jmenovala Ždírec – Krucemburk. Za městem zase někteří silnější bratři vzali těm menším torny. V poli dostal Ferry a Míša od Manga mapu s rozkazem jíti napřed a určovati cestu. Asi po pěti kilometrech jsme se dostali na malé místečko jako stvořené pro naše stany. Než jsme vše připravili ku spánku, byla již tma. Povečeřeli jsme, Mang rozdělil hlídky a šlo se spát.Ráno, když jsme se probudili, bylo asi šest hodin. Leželi jsme ještě, ale už se nehlídalo. Za chvíli jsme vylezli ze stanů a na Tapinově stanu jsme objevili toto : „MAGISTRÁT I. oddílu – úřední hodiny kdykoliv „Asi o půl sedmé byla ranní rozcvička. Po čtvrthodince jsme se nasnídali a balili stany. O půl osmé byl nástup a odchod. Za chvíli jsme přišli k Malému Dářku, které ač se nazývá malé, je tak velké, že jsme jej přehlédli. Ihned jsme šli dále a přišli jsme až k vesnici „Panská Bída“, odkud jsme již viděli Velké Dářko. Když jsme přišli k němu, poznali jsme, že je vypuštěno. Někdo dal návrh, aby se šlo přes ně. Asi do čtvrtiny to šlo, ale pak jsme se bořili čím dál tím víc. Někteří se zuli, protože jsme asi uprostřed zapadali až po kůtka. Když jsme přešli, museli jsme si odpočinout. Mang řekl, že půjdeme k Železnému rybníku, ten že jistě vypuštěný nebude. My jsme mysleli, jaký kus ještě půjdeme, ale přešli jsme silnici a byli jsme na místě. Postavili jsme stany a šli vařit oběd. Mang říkal, že mají ve stanu pařez. Za chvíli měli na stanu tento inzerát : „Přijme se ještě jeden pařez na byt. „Levně.“Po obědě se vše připravovalo na slibový táborový oheň. Do večera měl již každý volno. Večer bylo vše takové divné, žádný nemluvil. Když jsme pak přistupovali k ohni, bylo nám jaksi divně. Myslím, že to byla má nejkrásnější chvíle v životě, když jsem u plamenů táborového ohně a před československou vlajkou sliboval to, co káže slib.Potom jsme všichni vlezli do stanů, neboť Mang řekl, že hlídky nebudou. Ráno jsme se rozhodli, že Mang, Kejk a Patrik půjdou dále přes Vysočinu a my rovnou domů. Sbalili jsme stany a rozloučili se s nimi, neboť oni šli úplně na druhou stranu než my. Asi za hodinu jsme přišli do Radostína, kde Bob našel rumunskou přilbu a hned si ji vzal na hlavu. Bylo to směšné, neboť hlava mu nebyla ani vidět.Do Ždírce – Krucemburku jsme došli a již jel vlak. Vlakem jsme se dostali do Skutče a ze Skutče jsme jeli autobusem. Domů jsme se dostali asi v jednu hodinu.Boj o koupaliště 1946 – 1947Bude tomu právě rok, co jsme zahájili větší kampaň pro postavení koupaliště. Této stále aktuelní otázce „města Luže“. Bude nebo nebude ? Doufáme pevně, že ano. Pustíme se letos do boje znovu a s většími silami. Přesvědčíme rozhodující činitele o nutnosti tohoto zařízení a snad se dočkáme již letos.Pokusím se vám vypsat, jak jsme před rokem vedli boj. Základy této mohutné akce byly dány prvního máje na louce za mostem u Kvášových. Plácali jsme se v mělké vodě a slunili na břehu. Řeč se dostala k lužskému koupališti, předmětu bouřlivých debat našich předků, dědů a praprapradědů. Ti však bohužel chtěli jen debatovat, my uskutečňovat. Z návrhů jsme vybrali jeden : vylepíme přes noc ručně malované plakáty a opatrně se zeptáme MNV, co je s koupalištěm. Druhý den zaznamenávali místní papírníci zvýšenou potřebu balících papírů, barev a tuží. Klubovna se změnila v malírnu. Řada místních a oddílových básníků byla zaměstnána skládáním veršů pod kresby na plakáty. Přebornictví získali bratři Můsa a Háček a plným právem by zasloužili odborku za práce malířské a natěračské.Při oslavě pátého května jmenoval předseda MNV věci, které MNV hodlal v příštím roce uskutečnit. To, že nejmenoval koupaliště, nás povzbudilo k intenzivnější práci. Druhý den bylo v klubovně velmi živo, horečně se pracovalo do noci. Caramba dostal nápad poslat na zasedání rady jeden plakát. Byl vybrán polozkažený, představující chlapce dělajícího stojku v lavoru, při čemž mu rodná máť leje na nohy z hrnku vodu. Nápis zněl „Myjem se v lavoru, nohama nahoru.Na podlaze samá kaluž, tahle hanba padá na Lůž !Proč tu není koupaliště ?“Caramba opálený plakát přivázal na kliku dveří, za kterými zasedala rada. Druhý den bylo na radnici živo, bylo možno spatřit originál plakátu, který putoval ještě na jednu schůzi. MNV věda, že plakátů je více, slíbil postavit koupaliště.Skončilo „Velké malování“. Plakáty nebyly vyvěšeny. MNV však zůstal pouze u slibu.Oddíl v léčebně na Košumberku (Junák, 30. října 1947)Snad málokdo ví o 1. oddílu junáků, jehož všichni členové jsou pacienty a který úspěšně rozvíjí svou činnost v ústavě pro tuberbulosní děti na Košumberku.Založil ho br. Vladimír Tůma, dřívější rádce družiny ve Slaném. Malá družina „Bobrů“ se těžce probíjela počátečními nesnázemi. Zvláště velkou oporou byl chlapcům pan primař Hoppe, jeden z těch, kteří se zúčastnili prvních Svojsíkových táborů společně s básníkem Jiřím Wolkerem.Většina bratrů je připoutána na lůžko, stižená kostní tuberkulosou. S junáckým světem je spojují skautské časopisy a obsáhlá korenspondence. Každá skupina je umístěna v jednom větším podle svého vkusu upraveném pokoji. Při družinových schůzkách, které se konají dvakrát týdně, se mimo probírání teorie hrají různé hry, z nichž nejoblíbenější je hra Setonova. Větší potíže jsou však se schůzkami oddílovými, na které musí být bratři přinášeni na nosítkách.Oddíl velmi dobře propaguje po ústavě skautskou myšlenku a přinesl již také první ovoce. Ustavují se další družiny. Dnes má oddíl již pět družin. Tlumočím vám jejich srdečné pozdravy.Zdeněk. Š.Tuto historii lužského střediska dle dochovaných částí kronik, deníků a hlavně vzpomínek bývalých členů zpracoval a pro budoucí čtenáře zachoval br. Ing. Zdeněk Miklas – Kejk. Patří mu za to velký dík !Hana Zlesáková – vůdce střediskaObnovení činnosti Junáka v LužiČinnost skautského střediska v Luži byla obnovena 7.1.1990 po dvaačtyřicetileté odmlce. V letech 1968 – 1970 Junák v Luži nepracoval, takže zde nebyla skupina místních činovníků, kteří by byli vychováni v oddílech v 70. letech, ani v Luži nepracovaly jiné organizace, které by skrytě navazovaly na skautskou výchovu.Za jakéhosi předchůdce Junáka v Luži lze považovat turistický kroužek „Stopa“, který v roce 1987 založili při místní ZŠ mladí učitelé biologie, manželé Marcela a Vladimír Lemberkovi. Oni i další zakládající členové Junáka byli lidé, kteří se se skautskou ideou většinou setkali na jiných místech a souhrou osudu se sešli v pravý čas na pravém místě, tzn. v kostele sv. Bartoloměje v Luži na nedělní podvečerní schůzce či besedě o skautingu.Jak se později ukázalo, nejednalo se o nezávaznou besedu, ale o ustavení střediska. Středisko ustavovali tři členové ORJ z Chrudimi – br. Miloš Mecner (předseda ORJ), br. Lubor Burka (organizační zpravodaj) a br. Míra Kučera (výchovný zpravodaj). Přes počáteční zmatky se nakonec přece jen podařilo ustavit střediskovou radu ve složení :Ludmila Bártová – vůdce střediskaMarcela Lemberková – vých. zpravodaj pro dívčí kmenVladimír Lemberk – vých. zpravodaj pro chlapecký kmenIng. Františka Doležalová – organizační zpravodajP. Václav Hejčl – tajemníkJiří Kudláček – hospodář (navržen v nepřítomnosti, funkci přijal).Hned na další schůzce, kterou jsme si dohodli už za dva dny na 9.1. v bytě Lemberkových, se k nám připojil Jiří Kudláček, který se chopil financí. O týden později se na další schůzce sešli, kromě již jmenovaných, Veronika Jungová, Václav Volejník, Milan Lenner, Jana a Borek Brázdovi, Lída Baťová, Jana Laštovková, Laďka Hrubá, Tomáš Baťa, Jirka Bureš a Josef Rusňák. Takže jsme byli pohromadě středisková rada, vedoucí oddílů a několik budoucích rádců. Vytvořili jsme jednoduché schéma budoucí organizace, které vlastně funguje dodnes. Vznikl oddíl skautů a skautek, roj světlušek, smečka vlčat a o něco později i oddíl oldskautů.V této době už také probíhalo jednání s Obecním úřadem o získání klubovny. Jediným vhodným a volným objektem bylo sídlo bývalé Jednoty na náměstí, který se nám podařilo získat a který jsme si postupně začali vlastními silami upravovat a vybavovat. Během jara 1990 se k nám připojili další činovníci, z nichž někteří dodnes tvoří jádro střediska. Jsou to : Hana a Karel Zlesákovi, Marie Nosková, Jana Biharyová, František Bárta a Zdeněk Miklas.Po náboru dětí v sobotu 3.3., kdy se zájemci vydali po startu Pod Linduší, kolem Paletínské kaple až k Žižkovu stolu a cestou plnily různé úkoly a nástrahy, mělo naše středisko zaregistrováno 105 členů a další se stále hlásili.A tak to všechno začalo…