Jako každý rok i letos se uskutečnila výprava na Sněžku. Letošní hvězdná sestava byla: Uzlík, Mája, Liška, Kouďák, Zpomaflex, Jemnej a Kikin.
Sešli jsme se v pátek 20. 12. v naší skautské klubovně. Nejdříve jsme si našli spoje a dohodli plán trasy. Potom jsme něco zahráli a šli jsme spát, abychom byli odpočatí. Vstávali jsme ve 4 ráno. Nasnídali jsme se, sbalili si věci, poklidili srub a vyrazili s domluvenými taxíky směr Uhersko. Tam už na nás čekal vlak do Pardubic, kde jsme přebíhali na vlak do Dvora Králové. Odtud jsme autobusem jeli do Trutnova a z Trutnova do Pece pod Sněžkou, kde jsme byli už v 7 hodin. Což se nám ještě nikdy nepodařilo.
Nakoupili jsme si zásoby na cestu v místním krámku a vyrazili. Trasu jsme zvolili přes Růžohorky. Šli jsme podél nově otevřené lanovky. Nejprve nás čekal náročný výstup lesem. Potom jsme došli k zasněžené chajdě. Tam jsme po sobě házeli sněhové (ledové) koule, krychle, kvádry či jiné patvary a shazovali jsme své soky či sokyně do sněhu. Od této chatrče nikdo neodešel suchý. Pak jsme konečně došli na Růžovou horu. Zde jsme se usadili v chatě a dali jsme si kofolu a polévku.
Po obědě jsme šli chvíli lesem a potom jsme již v dáli viděli největší horu ČR. Další úsek byl svah, který někteří odvážlivci sjeli na lopatě, a pak už nás čekalo poslední stoupání. Při posledním výstupu byla cesta zledovatělá, takže jsme mohli pozorovat pár držkopádů, ale i přes tuto nepříjemnost jsme na Sněžku dorazili. Zde jsme udělali společné fotografie, odeslali pohledy a kochali se výhledem na okolí. Při sestupu ze Sněžky foukal silný vítr, který nás velmi obtěžoval, ale asi po půl hodině foukat přestalo.
Zpáteční trasu jsme naplánovali Obřím dolem. Kde byla většina sněhu vyfoukaná, takže jsme naše lopaty moc nevyužili, ale sem tam jsme přece neodolali pokušení a sjížděli jsme některé zasněžené svahy. V Peci pod Sněžkou jsme čekali půl hodiny na autobus, tak jsme se usadili v jednom z tamních krámků, kde si někteří jedinci koupili čokoládu ze Sněžky. Zpátky jsme jeli úplně samou cestou: z Pece do Trutnova, z Trutnova do Hradce Králové, odtud do Pardubic a z Pardubic do Uherska, kde na nás zase čekali naše taxíky. Domů jsme se vrátili asi v 8 hodin.
V 16:00 jsme měli sraz se Trapperem, Zpomaflexem, Kikinem a Trávou. V 16:03 už nám jel autobus do Chrasti u Chrudimi, kde jsme přestoupili na spěšný vlak Antonín Slavíček (sp 1989), který nás zavezl do Havlíčkova Brodu. Tady jsme nasedli do Rychlíku číslo 684, který nás zavezl do Světlé nad Sázavou. Kde jsme počkali asi půl hodiny na „Cintra Car“, který nám odvezl věci, a my jsme se mohli bez zatížení vypravit na bojiště, od kterého nás dělilo 13 kilometrů cesty. Z nádraží jsme odcházeli asi ve tři čtvrtě na sedm a cesta nám zabrala asi 3 hodiny, protože jsme museli jít podél silnice a ne lesem, kde byla tma jako v pytli. A kdo by chtěl bloudit navečer v neznámém lese, že? Cestou jsme se ještě potkali s Kouďákem a šťastně dorazili na bitevní pole. Na místě jsme se zaregistrovali, nechali si schválit zbraně (většinou na druhý pokus) a už jen opekli buřty a šli spát.
Sobota 28. 9. 2013 – Válka o Cintru
Budíček v sedm ráno byl tak akorát. Hned po něm začal náš velitel, Nilfgaardský císař, svolávat vojsko mocného černého císařství, které čítalo 150 bojovníků a bojovnic, k válečné poradě. Během porady jsme byli rozděleni do 6 divizí. My a další dvě skupiny jsme tvořili 25 člennou třetí divizi Magne. Dále se nám představili 2 prefekti, kteří veleli každý třetině vojska (tzn. dvěma divizím) a samotný Císař Emhyr van Emreis. Po poradě byl oficiální nástup vojsk. Dozvěděli jsme se základy pravidel, která jsme měli všichni nastudované z domu, dále se nám představili i tři armády koalice severních království, které se nám postavili. Nejdříve bíle oděná armáda krále Foltesta z Temerie, jako druhá červená armáda krále Vizimira I. z Redanie a jako poslední Kaedwenská armáda pod velením krále Henselta ve žlutém. Tyto tři armády počtem odpovídali naší Černě oděné císařské armádě zlatého císařství. Po nástupu se armády odebrali na jejich mrchoviště, kde se i doladila taktika a Válka o Cintru mohla začít naplno. Cestou ještě zazněla Nilgaardská válečná píseň do pochodu a k útoku. Od 9:00 začínala hra. Já a Trapper jsme byli vybráni z celé armády k tomu, abych vyrazili podél pohoří hledat město Cintra a vrátit se zpět se zprávou, kde se nachází. Tento úkol jsme vykonali a díky rychlému splnění naše armáda dobyla toto město ještě před seveřany, kteří o chvíli později, ale v první bitvě byli odraženi potupnou porážkou. Takto probíhal celý den. Armády se střetávali v soubojích 150 proti 150, štítová hradba proti štítové hradbě a taky v potyčkách 20 proti 20 ve volném boji. Občas přišel čas i na Nilfgaardskou férovku 20 proti 3, ale sever nám tyto okamžiky oplácel stejně. Během 8 hodin bitvy od 9:00 do 17:00 jsme zažili asi 20 střetů, získávali území a i je ztráceli a tak po konci prvního dne bylo skóre bodů pro obě strany skoro vyrovnané. Po první části války jsme si uvařili večeři (BrKaše z párky a cibulí, grilovacím kořením a polovinou másla), koukli se na kouzelnické vystoupení a dostali jsme se k Zaklínač Kvízu. Byl to vědomostní kvíz, kde soutěžilo 6 zástupců všech frakcí (3 za Nilfgaard a 3 za Severní království) a každý hrál sám za sebe. Za Nilfgaard jsme do posledního volného místa nasadili Zpomaflexe a ten jako správný Zaklínačolog dokázal vyhrát celou soutěž. Byl to vskutku hrdinský výkon a náš spolubojvník získal jako odměnu deset zlatých, které daroval státní kase pro dobru Nilfgaardu a Císaře. Potom jsme se už jen podívali na fotky a videa z bitvy a šli spát.
Neděle 29. 9. 2013 – Poslední bitva
Ráno byl budíček znovu v 7:00 a bitva začínala v 8 hodin ráno na mrtvolištích. Druhá část bitvy probíhala od 8 hodin do 11 dopoledne. Nejdřív jsme se střetli znovu u Cintry se seveřany, kterým jsme vyprášili kožich a tím splnili jeden velký úkol a měli jsme vystaráno. Seveřani však neměli a tak přitáhli rovnou před naše mrtvoliště a začali na nás pořvávat. My jsme po chvíli otálení vedli prorážecí útok, který však selhal. Nepřátelé měli větší obvod řady, takže byli ve výhodě. Na druhý pokus se nám však podařilo probít se skrz na pravém křídle a vběhnout středu a pravému křídlo do zad, čímž jsme je vyřídili. Po krátkém odpočinku jsme se ještě párkrát utkali u labyrintu a tím skončila druhá část boje. Posledním střetem armád byla Velká závěrečná bitva, která rozhodovala naprosto o všem. Během předchozích částí bojů se nám podařilo získat výhodu dvou životů navíc a nepříteli se podařilo získat jen jeden život navíc, takže jsme měli výhodu. V závěrečné bitvě naše divize nastoupila na levém křídle proti vojskům krále Henselta. Jako první jsme prolomili nepřátelskou linii a donutili nepřítele k ústupu. Dále následoval střed, kde se zbytky naší divize přičinili o porážku Temerie a jako poslední padla Redanská vlajka. Císařství Nilfgaard zvítězilo, severní království byla poražena. Long life for the Emperor! Potom jsme využili akce v krčmě 3 párky v rohlíku za 20 Kč a odešli na nádraží. Cesta zpět nám zabrala 2 a půl hodiny, což je výborný výkon. Oslavili jsme vítězství a úspěšné stihnutí vlaku čokoládou a z Chrasti domů nás odvezli paní Hrubá a Michalíčková. ZA rok zase podpoříme Nilgaard!
Závodit jsme jeli v pěti s podporou dvou vedoucích. V naší družině byli Jakub “Jemnej“ Hrubý, Tonda “Trapper“ Vodvárka, Petr “Zpomaflex“ Michalíček, Kristián “Kiki“ Hrnčál a David “Tráva“ Trávníček. Z vedoucích Pavel “Kouďák“ Menc a Eliška “Liška“ Krejsová.
Den první – Příjezd
Do srubu jsme přišli v 16:30 a rozebrali jsme si společné věci (stan, kotlík, …) a z batohů vyndali věci přebytečné (hromosvod). Vyřešili jsme ještě pár organizačních věcí a vyslechli si i nějaké ty rady k navigaci a první pomoci. Potom nám už jel autobus do Chrasti, kde se taky závod konal. Pan řidič nás vysadil kousek od fotbalového hřiště, kde jsme si postavili stany a zaregistrovali se. Ještě před zahajovacím nástupem jsme si překreslily stanoviště do mapy a doplnili si legendu. Plánování trasy jsme si nechali na ráno. Po nástupu, kde byli přiřazeni průvodci k jednotlivým družinám, všichni šli k táboráku, kde se na střídačku zpívalo a hrály se scénky, které měl každý připravené. Zhruba v jedenáct hodin večer se všichni přesunuli do Kláštera v Podlažicích. Tady začala příběhová linie závodu, které se držela známé pověsti o Kodexu Gigas neboli Ďáblově Bibli. Potom se každá závodní skupinka představila. Okolo půlnoci jsme už spokojeně usínali ve stanech.
Jemnej
Den druhý – Závod
Vstávali jsme v šest hodin ráno a hned jsme sbalili stany, vyndali mapu a upřesnili jsme si trasu mezi stanovišti. Po snídani a nalezení našeho průvodce Jirky z Litomyšle, jsme vyrazili přes náměstí na stanoviště 6. Cestou jsme ještě nakoupili oběd, večeři a snídani na neděli. Šesté stanoviště, neboli “Lesní labyrint“ jsme dobyli jako první, takže všechny neozkoušené mouchy jsme si slízli my. Ale i přes zdržení jsme urvali plný počet bodů. Potom nás cesta vedla na “Lektvary“, což bylo stanoviště číslo 1. Tady jsme získaly 32,4 bodu z 36. Potom přes dlouhou lesní cestu na 4, kde jsme zase ztratili body, kvůli tomu, že jsme tam byli první. Špatně napnuté lano nás stálo 12 bodů. Potom jsme zamířili na čtrnáctku, kde jsme se dozvěděli, že potřebujeme zadání z 2, která byla kousek od 4. Tak jsme vyrazili na 2. Tam nám ukradli vedoucího, jehož batoh jsme vlekli zase na 14. Za to, že jsme si Jirku nechali vzít, jsme dostali 4 body mínus, ale za rozluštěnou šifru na 14 jsme dostali zase plný počet. Potom znovu přes dvojku jsme šli na 7, kde byli různé lanové překážky, které jsme překonali znovu za plný počet. Ten jsme dostali i na 3 za rozluštění další šifry a nalezení ďáblova znamení v krajině. Potom ale přišla 5 a s ním zdravověda. Tam jsme pohořeli, ostatně jako každé závody a odešli odtud s 13 body z 36 a prázdnou lékárnou. Potom jsme se cestou na tábořiště zastavili v muzeu na nepovinném stanovišti. K tábořišti jsme dorazili chvíli před šestou hodinou a při jeho hledání jsme si každý nasbírali pár klíšťat. Kikin byl nejlepší cíl pro parazity a celkem jich napočítal asi 10 přisátých. K večeři jsme si udělali těstoviny s kečupem a zeleninou. Potom jsme postavili stany a vrátili drn do ohniště. Chvíli jsme chytali lelky, ale potom přišli na řadu brány. Zpomaflex se šel utkat s historií a znaky skautingu, Trapper začal řešit detektivní a my ostatní jsme postavili Kikinovi přístřešek v rámci brány osamělost. A za to, že tam vydržel až do rána, jsme získali plný počet bodů. Potom už jen noční balení v rámci Rádcovské brány a klidný spánek.
Ve středu (večer) jsme se všichni sešli ve srubu. Eliška nám pomohla upéct Nebe v hubě. Což je těsto s karamelem a slunečnicovými semínky. Pak jsme vyrobili z kartonu velblouda s českou vlajkou. Zahráli jsme si něco jako volejbal a fotbal a šli spát.
Brzo ráno jsme vstali a připravili se na cestu. Busem a vlakem jsme se dostali až do Prahy.
Tam nás vyzvedli skauti z Ostravy. Cestou jsme si s nimi zahráli různé hry a zkoukli jsme pár filmů.
Asi ve 14:00 nám řidič zastavil ve Würtsburgu. Asi dvě hoďky jsme se procházeli městem. Zaházeli jsme si talířem pod místní pevností a jeli jsme dál. Zase jsme se podívali na filmy a zahráli hry. A asi kolem půlnoci nám řidič zastavil u benzínky. Tam jsme si všichni postavili stany a po ,,náročném‘‘ dni jsme usnuli.
Geiša
Den druhý – Návštěva Bruselu, Watrloo a přesun na tábořiště Intercampu
Píše Lístek
Den třetí – Open ceremony a Hike po okolí Cadier en Keer, Americký vojenský hřbitov
Píše Jemnej
Den čtvrtý – Aktivity v kempu
Píše tušim Zpomaflex
Den pátý – Closing ceremony a odjezd domů
Když jsme se ráno vzbudili, museli jsme se rychle zbalit a nasnídat. Potom jsme se šly kouknout k Ostravákům a zjistili jsme, že ještě nemaj zbaleno ani do poloviny. Po cca ½ hodině přijel autobus, takže jsme šly naházet do něj věci a protože do ukončovacího ceremoniálu zbývalo ještě dost času, šli jsme si hodit talířem. Bylo tam ale hodně odpadků po velké pařbě, a tak nás Koudy donutil je zbírat. Když to bylo tak nějak hotový, hodili jsme si talířem. Ke hře se připojily i Ostraváci. Při hře bylo zavedeno pravidlo, že komu to spadne dělá ,,trola“ (no coment). Při hře nás pozorovali Holanďani, a když jsme skončili, zatleskali nám. Nadešel čas ukončovací ceremoniál, po jeho konci jsme nastoupili do autobusu a jeli domů. Ostraváci nás zase vyhodili v Praze, kde jsme koupily rohlíky, salám, sýr a pití. Jeli jsme metrem na hl. nádraží a odtamtud jel asi za 20 min. vlak do Pardubic. A odtud domluvenými auty dom
Měli jsme se sejít již 10. 5. v 18:00 ve srubu. Nejdříve dorazil Tráva, pak já, a nakonec se doloudali i Traper a Kikin. Zrovna hráli Češi se Slovinci hokej, a tak jsme napjatě očekávali, jak to skončí. Nakonec jsme se přece jenom radovali z výhry 4:2. Kouďák měl dorazit později, a tak jsme zatím nakoupili chleba a polívky. Zatím jsme si cvičili naší scénku. Jakmile náš vůdce dorazil, šli jsme si zkusit uvařit gulášovku. Nebyla moc dobrá, protože jsme přidali trochu více vody, ale stejně jsme ji snědli (vypili). Potom bylo potřeba dodělat náš plakát. Vybrali jsme fotky na Koudyho notebooku a následně nalepili na plakát. Zkusili si scénku a poslechli jsme si ještě nějaké karaoke, ale abychom nabrali síly, tak jsme šli spát.
Budíky jsme měli nastavené na 6:00, ale protože se nikomu nechtělo vstávat, tak jsme se probrali až v 6:30. Šli jsme nakoupit jídlo a Koudy si zatím došel na Košumberk pro auto. Kolem 8:30 jsme vyjeli směr Skuteč. Když jsme dorazili na hřiště, šli jsme se ohlásit a předvedli jsme dlouho připravovanou scénku. Skautky dorazili o pár minut později a osvědčili se jako vzorné publikum. Pak jsme ještě chvíli plánovali naši hvězdnou taktiku. Poté začal nástup. Velitelka závodu – Andy pronesla úvodní řeč a řekla nějaké další informace. Konec závodu byl v 15:30. My jsme byli skupinka číslo 10 a na vaření jsme se měli dostavit v 13:00. V 9:30 byl závod odstartován! Nejdříve jsme šli na stanoviště s čísly 10 a 9. Obě stanoviště jsme zvládli na maximum bodů. 10 bylo řešení konkrétního problému a pod stanovištěm číslo 9 se skrývala zdatnost, kde jsme museli vytáhnout Kikina na strom. Potom jsme šli na logiku. Tam jsme měli vyřešit detektivní příběh. Dále po cestě leželo stanoviště pozorování, které prověřilo naše oči tím, že jsme v určitém úseku měli najít věci, které nepatří do přírody. Další stanoviště bylo řešení krizových situací. Obzvláště jsme se smáli, když Kikin odpověděl na otázku: „Co bys uďál, kdybys našel mrtvé zvíře?“, odpověděl, „zahrabal bych ho.“ Na hledání informací, kde se hledala doprava z Litomyšle do Olomoucké ZOO, jsme opět získali plný počet. Pak jsme se ztratili a opět jsme se zorientovali a došli jsme na šifrování a všímavost. Potom jsme ještě stihli odhad, který byl velice těžký. A obzvlášť nám dělalo problém rozeznání pánů prezidentů Beneše od Masaryka z ústřižků. Ve 12:45 jsme dorazili na vaření. Měli jsme limit hodinu a půl. Oheň jsme kvůli mokrému dřevu rozdělávali hodinu a bez foukání Trávy bychom to neuďáli. Za půl hodiny jsme uvařili polévku, najedli se a uklidili ohniště.
Po obědě jsme šli na orientaci, kterou jsme docela zvládli. Potom následovala půl hodina hledání zdravovědy. Nejen že jsme chodili lesem, my jsme šplhali strmý svah na lom. A když jsme zdravovědu našli, bylo již pozdě, a tak jsme se pomalu vraceli. Na startu už čekal Koudy a my pomalu přicházeli za doprovodu kytar skupiny Qeen. Ohlásili jsme se a pak jsme si šli hodit talířem. Postupně přicházely další hlídky. Ale počasí nám nepřálo a brzy se spustil obrovský slejvák. Svůj čas jsme trávili na střídačkách. Dále se konal obrovský nástup. Všichni jsme byli napjatí. Bohužel hned první vyhlásili starší skautky, které skončily na posledním místě. Mladší skautky se umístili na krásném místě třetím. Pak se začaly vyhlašovat chlapecké výsledky. Když vyhlásili poslední místo, opravdu jsme se radovali, že jsme to nebyli my. Potom co začali vyhlašovat první trojku, byli jsme napnutí k prasknutí. Byl to souboj mezi 2 Skutečskými hlídkami a námi. Na třetím místě vyhlásili Pelikány. Na druhém místě Skutčáky a nás pohltila euforie. Trapera při běhu pro cenu provázel náš řev. Byl to řev radosti. Smáli jsme se a řvali jak paviáni. Opravdu jsme si to užívali. Za ceny jsme si vybrali hru Česko a voleyballový míč. A také jsme postoupili na krajské kolo, které bude 7. – 9. 6. v Chrasti, kde nás posílí i Jemnej, který teď válel šunky v Paříži. Pak už jsme šťastni nastupovali do Koudyho auta. Cestou jsme se stavili ještě na Štěpánov pro králíka a rebarborové buchty. V autě panovala příjemná atmosféra. Když jsme přijeli do srubu, odložili jsme věci a uďáli pár fotek. Pak jsme se rozešli (ne se svými přítelkyněmi) a šli jsme domů.
Je to tu! Další ,,dálková výprava“, tentokrát jsme šli z Řidkýho. To je vesnička kousek od Litomyšle. Tak nazujte pohorky a jdeme na to! 🙂
V pátek 19.1. jsme se ve večerních hodinách sešli ve srubu. Pár hodin jsme se prospali a ráno jsme vyrazili na autobus. Za východu slunce jsme vyšli z Řitkýho. Cesta probíhala hladce a tak jsme se na nedalekém kopci zastavili a vyvětrali létající talíř. Dále jsme pokračovali na Růžový palouček. Tam jsme si udělali krátkou přestávku a taky jsme našli kešku. Další část cesty jsme si zpříjemnili hrou na debila. Nikdo z nás se jím, myslím, nestal!
Pak jsme potkali pár balíků sena. 🙂 Okamžitě jsme využili šance a vylezli na ně. A jelikož se to na nich báječně klouzalo, museli jsme si zahrát honičku… Potom jsme ušli další kus cesty a dali si v lese oběd. To už jsme byli jen pár kilometrů od Střemošic. Na Pokloně jsme se vyfotili a pokračovali dál. Kousek pod Střemošicemi jsme si vyzkoušeli naše orientační schopnosti….
Pak se od nás Koudy u JZD oddělil. Ve srubu jsme pak poklidili, zahráli si historky a šli domů.
ÚČASTNÍCI VÝPRAVY: Kouďák, Jemnej, Zpomaflex, Korálek (Monča) a Já
Jako každý rok i letos se naplánovala výprava na Sněžku. Nakonec jsme se ale vypravili jenom tři. Dva Sněžkoví nováčci, Jemnej a Uzlík a znalec Kouďák. Nejdříve jsme přespali ze čtvrtka ve srubu, zkoukli filmek a pak pár hodinek spali. Bus z Luže nám jel ve 4:52. Přestoupili jsme v Chrasti, v Pcích-Rosicích, Hradci a ještě v Trutnově. A v 9:30 jsme byli na Pomezních boudách. Tu jsme konečně vykročili po svých směrem na chatu Jelenku.
Hned po prvním stoupání jsme si ověřili sílu slunečních paprsků na zimních bundách, čepicích a rukavicích, takže jsme některé uklidili do batohů. Ale šlo se pěkně, protože nesněžilo ani zatím nefoukalo a opravdu svítilo. Koudy sem tam fotil a pořád jsme se mohli koukat na kleslé mraky pod námi vytvářející bílou zvlněnou hladinu. Cestou jsme vyzkoušeli sněžnou lopatu a pytle a sjeli jsme si k polské hranici. A jelo to hooooodně rychle. Cestou nás kromě sluníčka hřál taky čaj v termoskách. Při posledním zdolávání samotné Sněžky už dost foukalo, a tak jsem využila znaleckého vázání šátku: kufii. Nahoru jsme vylezli už s mírně se ozývajícíma nohama asi ve 12 hodin. Koukli jsme se kolem, stoupli si před webkameru, a pak si šli na chvilku sednout dovnitř do poštovny a napsat pár (Jemnej i více :D) smsek, krom Kouďáka, který poslal pohled. Pak jsme se najedli a klouzali se zase dolů. Prošli jsme kolem Luční boudy, památníku obětí Krkonoš a ve tři hodiny jsme se rozhodovali před Výrovkou co dál. Buď si půjdem sednout dovnitř na polívku, nebo risknout 5 kilometrů dolů na bus co jede v 15:37. Bylo to dramatické, ale zkusili jsme to. Já měla lopatu, takže mi to jelo rychle a mohu se prohlásit za profesionálního lopatistu po silnici. Kluci za mnou běželi, občas jeli na pytli a byli celí splavení, ale stihli jsme to. Pak jsme to střihli nějakou strmou loučkou na bus station a měli jsme ještě 2 minutky rezervu.
Zpátky jsme jeli vlastně podobně, protože někde na trase někdo skočil pod vlak, takže se to tak různě měnilo. Z Chrasti nás vezl Brtník, takže nám zastavil kolem 20. hodiny naproti srubu, kde byla zrovna rada, skočili jsme si pro spacáky, trošku tam povyprávěli, jak bylo (aby nám záviděli to sluníčko a jasno) a pak jsme se rozešli domů.
Sešli jsme se asi v šest ráno v Pardubicích na nádraží. Kouďák dorazil jako vždy pozdě, ale stihli jsme to. Musím poznamenat, že Koudy jel autobusem a my ostatní jsme se svezli s panem Jankem. Dojeli jsme vlakem až do Prahy, kde mi během hodinové přestávky přinesl brácha spacák, a pak jsme nasedli do autobusu. Náš bus byl vybavený malými televizkami, ale ke Zpomaflexově zklamání nám je nezapnuli.
V Norimberku jsme si udělali malou přestávku na nádraží, kde jsme potkali jednoho opilého Čecha a vyrazili jsme do kempu. V kempu jsme se ukempařili a jeli do města. Při procházce u hradeb jsme narazili na super klouzačku a o kousek dál na bezva houpačku. Tam jsme strávili asi dvě hodiny a potom jsme šli na hrad. Pak jsme si to razili městem a cestou jsme potkali něco jako Orloj, akorát v německé verzi, a taky kostel sv. Lorenze. Cestou zpět jsme narazili na „odstřeďovák“ tj. takový nakloněný talíř, který se točí uprostřed a na to si lehneš a točíš se.
Mezitím přišel cizí chlap a ptal se nás, jestli nemáme pyrotechniku. Tak jsme řekli, že ne, chvíli jsme si s ním pokecali a šli jsme do kempu. Po cestě jsme našli pár kešek, v kempu uvařili bramborovou kaši s párky, vykoupali se – což se nám potom dlouho nepoštěstilo – a šli jsme do hajan. Geiša
Den druhý – Návštěva ZOO a přesun do Vilsecku
Ráno jsme se v 7:15 vzbudili, k snídani byl mazanec s marmeládou. Po snídani jsme umyli kotlík zbalili krosny (a schovali je do stanu), došli si na wc a vyrazili na vlak. Poté co, jsme vystoupili, jsme se zeptali jedné hezké paní na cestu do ZOO. Poté jsme jeli autobusem a kvůli sporné němčině jsme vystoupili o dvě zastávky dříve. Alespoň jsme našli další kešku. Cestou zpátky z kešky jsme museli běžet, protože by nám jinak ujel autobus. Konečně jsme se dostali k ZOO (německy Tier Garten). Po čtvrt hodině čekání jsme dostali mapky a dostali jsme 3 hodinky rozchod. V Zoo bylo mnoho druhů zvířat (např. Žirafy, Zebry, Pštrosy, Kachny, XXX, XXX, Papoušky, Mývali, Lvy, Tygry, domácí prasata, Velbloudy, Kozy, Lamy, Sovy, Delfíni, Ryby, Rypoušim Tučňáci, Lední medvědi, Grizli, Sysli, Motýli, Mravenci, Káně, oslizubry, Bizony, Nosorožce, Jeleny, Tapíra Pinďu …) Také jsme objevili dvě hřiště a vláček. Ještě jsme se v ZOO naobědvali a odjeli jsme do města. Koudy se šel procházet, ale my jsme zakempili u místní houpačky. Museli jsme čekat 0,5 h, než houpačku uvolnili 3 paní. Vedle na skluzavce se zatím odehrávaly milostné hrátky. Pak si nás přišel Koudy vyzvednout. Přesunuli jsme se k odstředivému kolotoči. Také jsme našli stříbrné kolo spojené tyčí se zemí, které fungovalo jako kolotoč. Jenom těm nejsilnějším se podařilo po výstupu nespadnout. Když jsme dotočili, šli jsme do campu. Já s Kikinem jsme se osprchovali, ostatní zabalili stan a během 15min jsme šli na vlakové nádraží. Bohužel náš 1. vlak měl zpoždění a tak jsme vlak do Vilsecku nestihly. Museli jsme čekat další hodinu. Gejša a Koudy šli koupit pohledy a známky a podívat se do města. (Pro známky jsme byli na poště, která byla už zavřená. Naštěstí jsme se doptali a naučili se s poštovním automatem.) Po hodině jsme nastoupili do vlaku. Kouďák nám dal nahoru krosny. Já chtěl spát, ale když se mě spolujezdec zeptal, jestli je mě blbě, tak jsem toho radši nechal. Po 40 minutách cesty jsme z nádraží vyrazili na náměstí, kde jsme se pocákali místní kašnou a podívali jsme se na mapu. Při odchodu se nás nějaký pán v luxusním BMW zeptal na cestu. Po větě: „We not here“ to naštěstí pochopil a šel se ptát jinam. Po vystoupání kopce jsme dorazili na palouček, kde jsme zakempili. Přivítání zajistil roj komárů. Obzvláště se jim líbil Koudy. Nakrájeli jsme cibuli, buřty a česnek. Začali jsme vařit vodu a po chvíli jsme do ní hodily těstoviny, dále jsme do omáčky přidali zeleninu a nivu. Zjistili jsme, že 5 buřtů je i na nás moc. Museli jsme kousek těstovin odlít. Stejně jsme dostali mega porci. Poté jsme šli spát. A to je vše přátelé. Zpomaflex
Den třetí – Z Vilsecku na Intercamp
Lístek
Den čtvrtý – Hike po okolí Vilsecku
Když jsme se probudili, byla veliká rosa. K snídani jsme měli chleba se sýrem. Potom bylo open ceremony, ze kterého jsme vyšli na 25Km dlouhou procházku, kde na nás čekaly různé úkoly. Než jsme vyrazili, promýchali jsme se s různými zeměmi. Po cestě jsme si házeli frisbee a hledali na mapě, kde jsme. Já jsem asi 3Km před cílem ztratil vysílačku, Zpomalflex ztratil šátek a turbánek a Lístek naštěstí jen turbánek na kterém měla 3 kapky rosy. K obědu jsme měly chleba a salám. Po příchodu jsme odpočívali. A potom jsme se seznámili snad se všemi (hlavně Poláky Čechy a Američany) v intercampu, protože jsme dostaly kartičky, které když jsme vyplnili dostali jsme nášivku, např jsme museli najít člověka se stejným jménem, barvou očí, datumem narození, atd. Následoval asi deseti minutovej ohňostroj s výbuchem na konci, který tam asi neměl být. To se však líbilo nejvíce lidem. Pak jsme si povídali s Polákama a šly spát. Já, Zpomalflex a Koudy venku a Gejša s Lístkem ve stanu. Kiki
Den pátý – aktivity v campu
Ráno nás vzbudil velmi nepříjemný déšť. Sice za 10min přestal, ale stejně jsme se přikryli pláštěnkami. Poté jsme šli uvařit snídani. Byl chleba s maxi salámem k pití čaj. Po snídani se šel Koudy někam projít a my jsme si uvařili „Tang“ Na dnešním programu bylo chození po aktivitách. Já s Kikinem jsme chodili s nějakýma Němcema. Koudy chodil po stanovištích a fotil. My jsme s naší skupinou navštívili:
1. Házení oštěpu do pohybujícího se kruhu
2. Wrestling – měření síly nohou a rukou
3. Lukostřelba – No comment
4. Cyklistické závody – cesta byla docela hrbolatá
5. Házení nožu do bizonů a psů – Hardcore
6. Rozdělávání ohně pomocí křemene
7. Americké národní tance – nuda
8. Nošení vody v miskách do kbelíků
9. Nošení Canoe – hustý
10. Házení tomahavků do terčů
11- Utíkání před slepcem s chrastítkem. To je vše
Po návratu jsme si zašli do skautschopu koupit nějaké věci a nechat potisknout trička. Kouďák si koupil tričko sobě a Elišce plus nějakou NATO nášivku. Lístek a Gejša si koupily tričko, Kikin si koupil šátek a já jsem si koupil tričko turbánek a nášivku. K obědu jsme si dali hrachovku. Okolo 17:30 se začali ve velkém kupovat jablkové limonády za 1 euro (po vrácení flašky 50centů). Jednou jim došli, ale pak doplnili. Ty doplněné nevydrželi ani 15 minut. Poté jsme si já, Kikin, Gejša a Kouďák šli házet s talířem. XXX se nám to zvrhlo a při našich „tricích“ jsme byli pro naše okolí velice nebezpeční. Pak začala vyměňovací večeře. Pár metrů od našeho stanu se začali dělat palačinky zadarmo. Z 5-ti minutového čekání jste po 10 minutách museli stát 0,5h. Dále holky objevili Američany co dávali hamburgery. Bylo opravdu veliké zklamání, když jsme se dozvěděli, že došli. Tak jsme si dali alespoň párek a opečený toastový chléb. Dále jsme šli do subcampu 4. Když jsme se s Koudym vrátili, ostatní tu už nebyli. Koudy se je pokoušel hledat, ale marně. Já jsem zatím byl ve stanu a četl si a psal kroniku. Poté se Lístek, Gejša a Kiki vrátili XXXXX. Zpomaflex
Den šestý – Closing ceremony a cesta domů
Vstáváme brzo ráno, abychom se co nejdříve odregistrovali a stihli co nejdřívější vlak z Vilsecku, balíme věci a stan všechny věci a stan. Po zbalení ještě uklízíme ještě okolí našeho stanu a já jdu pro subcamp cheefa Martina, aby zkontroloval naše tábořiště. Donutil jsem všechny, aby sbírali i nejmenší papírky a on na to kouknul jen z dálky a dal nám muří nohu na odregistrační formulář. Na dráze snídáme piškoty s nutelou a potom odnášíme batohy k autobusu Brňáků, se kterými se svezeme do Vilsecku. Zbylý čas do closing ceremony využíváme ke zbírání odpadků v části letiště. Při zakončení se všichni připojují do zástupu, který vedou indiáni až docházíme k pódiu. Tam se sundávají vlajky a předává se vlajka intercampu příštímu šéfovi. Po zakončení se loučíme a jdeme k autobusu. Vyrážíme do Vilsecku, děkujeme za svezení a loučíme se s Brňáky a s Ostravaky, vedle kterých jsme měli stan. Na zastávce kupujeme v automatu lístek za 16€ a čekáme přes půl hodiny na vlak. Ve známém Norimberku jdeme do metra a jedeme na houpačku na hradbách. Já jsem se šel ještě projít do města. Z houpačky vyrážíme asi po půl hodině zpět k nádraží, kde už se plní autobus, tentokráte dvoupatrový. V autobuse podřimujeme skoro až do Prahy, kde si na nádraží zrychleně kupujeme něco na zub a Lístek i na prohlížení. V Pardubicích přestupujeme na vlak do Chrasti, kde na nás čekali paní Michalíčková a pan Janko, kteří nás dovezli dom. Kouďák
Sraz byl určen na devátou hodinu, patnáctou minutu. Kikin a Kouďák už pod Chlumkem čekali, já jsem byl ve dvacet teprve na náměstí. Naštěstí tam začínal i program stého výročí Josefa Koukala a tak jsme o nic nepřišli. Lidé se střídali v projevech a mluvili o jeho zásluhách v boji a jeho předválečném i poválečném životě. Potom se program přesunul do Jenišovic, kde jsme ani my nemohli chybět a proto jsme na kolech vyrazili směr Radim a cestou nabrali Trnku, která jediná nezodpovědně neměla kroj a tak jsme jí dali šátek. Já jsem kolojízdoval na naší historické ukrajině, ostatní měli novější typy kol. Každý kopec byl pro mě utrpením, pro ostatní humorný moment. Nakonec jsme k cíli dorazili a byli součástí početného publika. K nošení věnců pod pamětní desku vyhrával pochodový orchestr z pardubické Zušky. Po dalších projevech proletěli účastníkům nad hlavami letouny Jas 39 Gripen, ve výšce kolem 300 metrů. Následovala národní hymna a chvilka ticha, kterou čtyřikrát proťal zvuk salvy, kterou vypálili na počest J. Koukalovi příslušníci AČR. Poté se dění přesunulo do staré školy, kde byli vystaveny pozůstatky vojenské služby Josefa Koukala, modely letadel a další vojenské cennosti. O patro níže bylo malé hasičské museum. Venku si ještě nadšenci létali s modely, ale tou dobou jsme již vyráželi zpátky do Luže. Cesta okolo Voletického rybníka, nebyla tak hrozná, jak by se mohlo zdát, po nedávném dešti, ale Kikin se stejně nevyhnul zablácení od kol. (Jemnej)
Nazdar světlušky, vlčata, skautky, skauti, R&R a oldskauti, v pátek 4. května společně přivítáme jaro pálením čarodějnic. Sejdeme se v 17 hodin u skautského srubu, předpokládaný konec mezi 19-20 hodinou. S sebou si nezapomeňte vzít buřt, kamarády, sourozence a rodiče.
Od 16:00 začali opožděné čarodějnice. Špinavou práci, jako vždy, dostali za úkol skauti. Skauti, jako vždy, se na dělání klacků k opékaní vybodli. To znamená, že kdo si chtěl opéct buřt, musel propátrat houštiny v okolí ohně, aby si našel příhodný kus dřeva. Účast byla nemalá, byla tam většina vlčat, světlušek, skautek i skautů, R&R a přátel Junáka v Luži. Kdoví kdo rozdělal oheň, ale my jsme byli pověřeni odsuzováním hříšnic obviněných z čarodějnictví a museli prosazovat nelehké verdikty o zmilosrdnění, z důvodu zabránění kontaminace vzduchu, zapříčiněnou vysokou mírou plastového oblečení obviněné. I vynášet rozsudky nejvyššího trestu, po obviněních, které byly podpořeny nezvratnými argumenty jako: „Pořád chodí s koštětem!“ nebo: „Uhranula mi podlahu!“. A tak po tom, co tři čarodějnice skončili na hranici, jedna v kontejneru na plasty, Zpomaflex rozbil soudním detektorem krtků soudní stolec a jedna čarodejnice byla omilostněna, se všichni najedli toho, co měli s sebou a začali se konat volno časové zábavy. Hodně dětí si vyzkoušelo běh s gumovým lanem přivázaným ke stromu za dozoru Trapera a Zpomaflexe. Kikin zatím proháněl mičudu, nebo utíkal před Zpomaflexem, protože pomáhal lidem na gumě dopředu a potom je pouštěl. Zhruba v osm hodin večer skončil program pro všechny ostatní a my, to znamená já, Kouďák, Trapper, Zpomaflex a Kikin jsme zůstali. Kouďák, ale odešel na radu a tak jsme zůstali jen my a potom nás zradili i Kikin a Trapper, kteří šli hrát se skautkami schovávanou a tak začal Zpomík rybařit virtuální ryby a já si pouštěl nahlas hudbu počas houpání se na houpačce. Asi o půl desáté skautky odešli, ke smutku Kikina a začal nejkvalitnější program dne a to hraní stolní hry Dračí hrad, kterou jsem i přes to, že jsem šel vařit jídlo, vyhrál. Všichni soupeři padli v boji až na Kikina, který se umístil na druhém místě. Potom přišla nejzábavnější část, a to gladiátorské souboje typu všichni proti všem, neboli všichni na Zpomaflexe. Povolené vybavení jsou pouze matračky. Po lítém boji a naskládaném sendviči na Kikinovi jsme si poskládali brlohy a pustili k spánku Hurvínka.
Druhý den ráno se nedělo nic moc. Poslechli jsme si o úspěšném podnikateli, který to rozjel ve velkém i přes tiky, kterými trpí, a špatnou artikulaci. Bylo velmi poučné J. Potom nás Koudy opustil a my jsme začali hrát Asterion, hned potom, co jsem do skleničky chytil vosu, kterou chtěl Zpomaflex zabít úderem matračky. Moc dlouho nám to nevydrželo a Asterion se změnil v soutěžní úkol s televize, ve kterém je potřeba přeskákat přes obrovské koule z jednoho konce na druhý. Koule jsme nahradili komínem z matrací o výšce šesti kusů. Po osmi neúspěšných pokusech Petra a jednom z mojí a Trapperovi strany, jsme uklidili co se dalo a umyli nádobí, svěřili klíče Kikinovi a odešli si každý svou cestou. (Jemnej)
